DSZ (2026)

 

(Dokončení z minulého měsíce)

 

Vilém chvíli až neslušně sledoval, jak se blondýna vine, zase divné přirovnání, mezi hosty večírku. 

Snad prohodila tu a tam pár slov, možná nějaké ty úsměvy, odhadoval ze svých večírkových zkušeností. 

Byla k němu zády, tak si jen domýšlel.

"Seznamte se s mou ženou."

"Ráda vás poznávám."

Nebo také:

"Jak se vám daří?"

"Výtečně. Přece jak jinak."

Nebo také:

"A musím vám představit, pana předsedu prezidenta ředitele světa."

"Moc mě těší."

 

Snad tak mohly probíhat ty rozhovory, představoval si Vilém zdálky. 

Ty to vidíš, ohni, ty to vidíš, pomyslel si trochu hořce, když se obrátil ke krbu. 

Plameny však byly nyní jako beránek na louce, jako poslušný psík pod paží své paní.

Po epickém ději taková lyrika, jenže já poezii nesnáším, okřikl se Vilém a otočil se k... očima hledal záchytný bod. 

Jistě, k baru. Nenápadně umístěný v rohu, ale jeho zkušenému oku nemohl uniknout. Všiml by si ho, našel by ho, dorazil by k němu, i kdyby tu byl dvojnásobek hostů. Na to měl už Vilém dost natrénováno. I tady.

Z desítek nápojů nábojů různě nebezpečné ráže, ukázal na ... ale pak prst stáhl.

"Něco mi vyberte, něco ohnivého," usmál se na dívku za pultem. 

Zaváhala, ale hned se profesionálně usmála. 

"Jacka D.?" zeptala.

"Výborná volba," usmál se na ni, ale utlumeně. 

Vilém byl rád, že se těmi najatými dívkami za pultem z minulých akcí nezná. 

Nic proti nim, vůbec nic, vážně nic, naopak. Ale prostě, dnes vážně nic, Asi nic. I když by to asi později šlo. Vůbec nic. 

 

Přesunul se k jednomu prázdnému stolku pro stojící. 

Vypil Jacka.

Udělal pár fotek. Pro dnešek asi posledních, co? zeptal se sám sebe. 

Čas na život, odpověděl si.

 

Odložil brašnu s foťáky do šatny.

Pár slov prohodil se známou šatnářkou.       

Vyzvedl si dalšího Jacka.

Rozhlížel se po sále. Vnitřně příjemně zahřátý. 

U sedících stolků se pilně konverzovalo, jedlo, intrikařilo. Stejně tak u stolků na stojáka, aha, u koktejlových stolků. 

V tom davu nemohl blondýnu najít. Byla atraktivní? Jistě. Svůdná? Ještě jistěji. Dala by si říct? Kdo ví? Dal by si říct on? Jen vzdychl.

Lidé se proplétali celým rozsáhlým přízemím zámku. Muži v černém, ženy převážně v bílém, nepřekonatelná kombinace. Navíc část výtěžku měla přece jít na charitu.

V některých koutech zněla decentní, tlumená hudba z reproduktorů. Doby živých a divokých kapel v hlavním sále už byla také pryč. 

Podle útržků hovorů měl Vilém pocit, že se tu kupodivu ani moc neklevetí. Občas sice zazněla narážka na toho, či onoho, ale spíše šlo o jakási obchodní (před)jednání, nebo prostě udržování starých obchodních vztahů. A možná až v přilehlých či horních salóncích probíhala opravdová Byznys jednání. 

Vilém nevěděl, nezajímal se, obchod šel vždy mimo něj. Intriky také. Sladké řeči stejně tak. Nedokázal si teď hned připomenout, co by ho ještě bavilo. Ale něco to být muselo. Chtěl o tom přece napsat knihu. Jenže teď si tam uvnitř připadal prázdný. Možná vykradený. V každém případě ničím nenaplněný.

Takže další Jack? Jak jinak.

Právě mu rozpaloval útroby, od hrdla už přecházel níž a stále níž. 

Nečekaně uviděl blondýnu vycházet ze dveří dámských toalet. Jak taky jinak, sem ještě divné ultrazápadní zvyky nedorazily.

Něco ho ale zarazilo, něco, nechtěl tomu věřit, oči ho zrazovaly či lákaly. Nejspíš obojí.

Podíval se kolem sebe.

Ne, ostatním hostům se to nedělo. Nebo jim to ještě nedocházelo?

To je přece... hloupost, hloupost, hloupost. 

Přemáhala ho snad ta ohnivá voda? Nebo co to tady dávají do coly? Třeba se z úcty k tradici vrátili k tomu jejímu dávnému kokainu. Stupidita pitomost, blbina, okřikoval se v duchu.

To musela být realita, i když ji ostatní neviděli.

Realita jen jeho.

Hltavě si prohlížel detaily ženina těla. Mladá a pevná prsa, tmavé bradavky, bříško, klín bez chloupků, To mi dali něco do pití, že tohle vidím, napadalo ho a hned se ztrácelo. Přece právě tohle zakrývají všechny ty honosné šaty žen.

Rozume, zmizni. Fantazie muže si může volně představovat. Ale stejně přece žádný pohled tohle neukáže, neodhalí.

Procházela kolem něj. Sama. Dokázala se zřejmě zbavovat lidí kolem sebe s podivnou samozřejmostí. 

Letmo se na něj podívala. 

Už byla velmi blízko.

Aby k ní mohl něco polozašeptat. 

„Já vás vidím…“ zamumlal zmateně.

„Tak to je dobře. Proto jsme všichni tady. A my už jsme se tady taky viděli,“ řekla snad neutrálně.

Pohyboval rty.

„Děje se něco?“

Slyšel její hlas.

Neznělo to odmítavě. Ani pobouřeně, jako jindy na konci krátkých rozhovorů. Zase, znělo to spíš vyčkávavě, možná zvědavě. Jako nějaký dávný test.

Nechtěl, nemohl dál tajit, co vidí. 

„Já vás vidím nahou.“

 

Dívala se na něj. Oproti jeho očekávání nijak neztuhla, její pohled nezpřísněl, nezošlivěl, její obličej se neodtáhl. 

Nepromluvila. 

„Úplně nahou,“ dodal tedy a připadal si jako ještě větší pitomec.

Nechtěl však nic definovat, posuzovat, hodnotit.

Rozume, teď se mi nehodíš, teď mi jen škodíš. Znělo to tak tupě, až se sám zarazil. Něco ho ovládalo, chyběla mu obvyklá unavená sebekontrola a cynický nadhled.

„Asi jste tu jediný,“ řekla po dlouhé chvilce, když se mu dívala pozorně do očí.

Pálily ho.

Rukou si zároveň projížděla blonďaté vlasy. 

Nebylo to nejistotou, jak se někdy stává.

Asi nějaký pradávný signál zvláštních vztahů, napadlo. Jacku, co to se mnou vyvádíš? 

 

„Možná to ostatní jen předstírají."

"Jistě, byznys, ambice, velké ideje. Naprosto k ničemu... ničemové," zasmála se.

Ulevilo se mu. Byla vtipná. Tedy snad v dobré náladě, tedy snad šance.

A tolik ho toho začalo napadat.

„Máte vzácný dar,“ vkročila však do jeho řítících se myšlenek.

„Nevím. Já? Copak to ostatní také nevidí?“

„Jako u nás. Velké mozky, kreativitu by mohli rozhazovat nebo rozdávat po hromadách, ale jinak jsou vyschlí. Už bez základní energie.“

 

Otočila se, jako by hledala u někoho odpověď. Téměř na povel kolem nich procházel starší muž. Draze oblečený, to poznal Vilém hned. Upravený, distingovaný.

„Hezké šaty, drahá.“

 

Řekl jí s úsměvem a pozvednutím sklenky.

Ale pokračoval dál v cestě, nezastavil se u nich, nezkusil své šance.

„Vidíte?“ obrátila se kráska na Viléma. 

Podíval se jí do očí.

Zářily.

 

„Máte vzácný dar. V sobě, “ řekla znovu a nějak nově.

"Jako já… takových mužů jsou přece tisíce, miliony."

"Možná. Snad. Uvidíme. Ale tady jste asi jediný."

"Nevím, nejsem výjimečný."

"Všechno nasvědčuje tomu, že jste. Ale teď mě zase omluvte. Ještě mě něco rychle... tady... čeká," jakoby přemýšlela nebo v duchu zpracovávala přicházející informace. 

 

Opět od něho odcházela. Směrem ke krbu, jak jinak.

Cítil to ještě bolestněji než poprvé. 

 

Tuhl na místě, kde ho opustila. 

"Dost dobrá, co?"

Vilém se otočil po známém hlasu.

Mluvka se po svém zvyku vynořil rychle a nenápadně.

 

"Viděl si to?" zeptal se zmateně Vilém a rázem si připadal jako puberťák. Takhle už si dlouho nepřipadal.

Nebylo to tak špatné.

"To teda viděl, to si piš," mluvka neskrýval pobavení.

„Oblečená, neoblečená jako…,“ přemýšlel Vilém nahlas.

„Jako podnikatelka. Přek-kva-pe-ní,“ protahoval mluvka.

"Neznáš jí, kdo je to?"

O mluvkovi se vědělo, že zná snad každého.

"Jo. Už jsem ji párkrát viděl na našich podnikatelských akcích, to jo. Jméno si nevybavuju přesně. Snad Fal-něco něco - ová, tak nějak. Jen mi dnes připadá..."

 

"Co?" skočil mu Vilém do řeči.

 

"Počkej, přemýšlím. V něčem trochu jiná. Je to ona a není to ona. Změnila se. Vzhledově je to ona. Pohybem, úsměvem, očima, je jiná."

"Aha. To zní jak z nekonečnýho televizního seriálu," zkoušel si ho Vilém dobírat, aby se dozvěděl víc.

"Když myslíš. Ona a její manžel, ne manžel zatím ne, přítel, mají někde na severu fabriku a kolem síť obchodů. Zatím neexpandují celostátně, dobývají jen region, ale úspěšně. Mají dost dobře nakročeno."

"A ten... přítel, tady dnes není?"

"No, to je divný. Myslím, že přišli oba spolu. Ale... – okázale se rozhlédl – nevidím ho tady. Jak ho jednou uvidíš, nespleteš si ho s jiným. Vysoký, svaly, ostře řezané rysy. Ale ona je tu a on ne," protahoval mluvka, jakoby zkoušel pomalu sypat sůl do náhle otevřených ran. "Asi... asi ho kvůli tobě zavřela do skříně," dodal ještě jako závěrečnou ránu.

"Vtipné, kam jinam," odpověděl mu Vilém rozmrzele.

Dotýkalo se ho všechno, co se jí mohlo dotknout. I na tu dálku.

"Prý je to...," jako by si mluvka vzpomněl, i tentokrát záměrně prodlužoval slovní rozmýšlení ... velmi harmonický vztah."

"Tak určitě," zmohl se náhle velmi rozmrzelý, až naštvaný Vilém jen na fotbalový pozdrav.

"Tak určitě taky, sorry," pomohl si rovněž mluvka frází, tisíckrát už vyřčenou. Úsměv měl od ucha k uchu.

"Počkej, tam u krbu se něco děje," řekl náhle mluvka, který měl v povinnostech mít oči a uši všude po zámku.

Také Vilém se tím směrem, ke krbu, zadíval.

K jeho, ano, už jí tak v duchu říkal, blondýně, tam přicházel nějaký muž. Ale takhle z dálky nevypadal harmonicky. Spíš majetnicky. Možná až naštvaně.

Něco asi říkal.

Nevypadal ani jako vysoký svalovec, ostře řezané rysy, zapamatovatelný. Spíš pomenší, tvarohovitý, zapomenutelný. 

 

V tom svém popisu se teda mluvka moc nevyznamenal, říkal si Vilém. Nevadilo mu to.

 

Blondýna byla opět celá v bílém, jako většina žen kolem ní. Cola a Jack asi ve Vilémovi už zeslábli. Jeho očím už nenabízeli ten pohled, který, ach.

Hovor blondýny a toho muže neslyšel zřetelně. A tak se ke krbu poměrně rychle blížil.

Mluvka, jak jinak, už byl coby samostatná jednotka asi o deset kroků před ním. Rychlý nenápadný pohyb též patřil k jeho kvalifikačním schopnostem. 

"...no konečně, běžel jsem za tebou přes celý sál. Tos mě jako neviděla, jak jsem na tebe mával? Tak jsi přece přišla. A kde je Karel?" slyšel Vílém konečně jejich rozhovor.

"Známe se?"

"No, neblbni. Stovky let, přece."

Vilém už uviděl ze strany své Ženě, už ji v duchu označoval velkým písmene, do tváře. 

Čekal, že bude zaskočená hrubostí toho muže. Nebo naštvaná.  Nebo aspoň překvapená, že ho vůbec nezná, nebo zná až příliš.

Ne.

Nedokázal ten chladný výraz popsat. 

Otočená těsně zády ke krbu si toho muže prohlížela. 

 

Vilém by jí pomohl. Odtrhl by je od sebe, nebo se o to aspoň pokusil, i za cenu, že by padl na podlahu po ráně jako první.

 

Ale ona vůbec nevypadala, že potřebuje pomoci.

 

Ne, otáčela se. Už byla ke krbu čelem. Muž se jak v pohyblivém kruhu otáčel souběžně také.

Nyní byl zády ke krbu on.

 

Sebejistě se usmíval, všímal si Vilém.

Pak muži úsměv tuhl.

Oči se mu rozšířily.

Scéna náhle zrychlila.

Muž zařval. Zařval, ne zakřičel. 

Na klidný a důstojný večírek se to vůbec nehodilo.

Stejně jako se na něj nehodil hořící muž. 

 

Vilém nechápal, co se stalo a jak se to vůbec mohlo stát. 

Ale muži hořelo sako, kalhoty, možná i vlasy, nebo co všechno na ně bylo k hoření.

 

Muž zase zařval.

 

Viléma napadlo, že muž se rozběhne k bazénku, aha, ten jen vlastně zamrznutý, nebo k hasicímu přístroji, nebo někam v šíleném běhu. 

 

Ale muž jen poskakoval na místě a snažil se strhnout ze sebe aspoň to sako a snad i uhasit vlasy.

 

Ale zdejší strážci byli nečekaně pohotoví a vycvičení. Jeden už přibíhal s hasicím přístrojem, druhý, rychlejší pak před ním s kufříkem s červeným křížem v ruce rozháněl rozhodnými pohyby lidi před sebou. 

Viléma napadlo shodit své sako a pokoušet se hořícího muže uhasit, ale Žena se k němu náhle otočila. Lehkým zavrtěním hlavy ho od toho odradila. 

 

Strážci už byli na místě a zachraňovali.

Bylo jasné, že na tohle budou stačit sami.

„Už je to v pořádku, vraťme se byznysu, nic se nestalo,“ halasil kolem sebe mluvka ke všem a k nikomu.

"Vezmem ho dozadu na ošetřovnu, do kumbálu," řekl ten svalnatější zachránce.

"Dejte na něj pozor. Dostal se moc blízko k ohni," řekla Žena. Jeho blondýna.

 

Strážci polovlekli již jen doutnajícího muže mezi sebou. 

Hosté jim dělali místo, aby mohli projít. 

„Pojďme zpátky k zábavě,“ říkal stále mluvka hostům a očima je tlačil zpět do sálu, Či aspoň dál od krbu.

 

Hosté se tedy už zase ochotně vraceli ke svým pochoutkám, jídlu, pití a Byznysu.

 

Vilém automaticky sáhl po foťáku, než si uvědomil, že brašnu odevzdal do šatny. Taková neprofesionalita. 

 

Žena šla za zachránci, ale na okamžik se zase otočila k Vilémovi. Pochopil, nebo v to aspoň doufal, že pochopil.

 

U schodiště všichni tři muži zatočili doleva, snad k ošetřovně, nebo co pod tím označovali. 

 

"Děkuji vám. Postarejte se o něj. Vážně děkuji. Já si tu ještě něco zařídím," řekla jim Žena. 

 

Trojice mířila stranou do ztracena.

 

Žena se zastavila.

Počkala na Viléma.

Úplně sebejistě, bez myšlenek odepnul provaz u schodiště, aby Blondýně uvolnil cestu.

Jen kývla. 

Šla do schodů. 

Vilém vrátil provaz zpět. 

A vydal se vzhůru.

Za ní.

Mířila stále výš. Prošli prvním patrem, kde bylo pár osamoceně postávajících mužů, kteří někam diskrétně a důležitě telefonovali. Nikoho si moc nevšímali.

 

Vystoupali do druhého zámeckého patra. Vilém tušil, že zde jsou ještě lepší ubytovací apartmá než v prvním patře, kde dříve také občas skončil. 

 

Žena šla stále stejným tempem. To Viléma překvapilo, čekal by zvolnění, nebo vystupňování tempa. Ale nechával se vést. 

Došli asi do poloviny chodby, jež byla orámována parožím kdysi střelených... vlastně nevěděl, ani nechtěl vědět, co to bylo za ulovená zvířata. Z prohlídky zámku to už dávno a rád zapomněl. 

Odemkla mohutné dveře. A vklouzla dovnitř. Vilém za ní. Zvědavý. Možná i vzrušen vším tím.. lovem? Na tom nezáleželo.

"Tak jsme tady," řekla neutrálně. 

"Uf, to bylo něco," vrátil se Vilém myšlenkou ještě do přízemí.

"Bylo a je to pryč. Je to minulost. My jsme zde a to je přítomnost. Naše," řekla a Viléma napadlo, že něco takového přece dříve říkal ženám při záletech on. 

V době rozvodových tahanic. Možná i v době předrozvodové. 

Vlastně už je to také pryč. Je to minulost, moje minulost, jen minulost, zkoušel si opakovat svou novou afirmaci. Líbila se mu.

"Dáme si něco z minibaru, co? Je dobře zásobený," ptala se ho Blondýna už z vedlejší místnosti, zatímco on ještě stál v předsíni za vstupními dveřmi. 

Přikývl. 

 

Cítil se nějak zpomalený. Proti ní určitě. Proti minulosti... je to minulost, moje minulost, jen minulost, zopakoval si a nejistota, váhání snad byly pryč.

 

Nebo od něj aspoň uraženě poodstoupily.

Konečně. 

Žena nalévala do sklenek rubínovou tekutinu. Pro něj, pro sebe. Nebo pro sebe, pro něj.

 

Z velké místnosti, až překvapivě velké, vnímal jen bytelnou manželskou postel.

 

Svezl se do měkkého křesla.

Otočila se se sklenkami k němu. Jednu mu nabídla. Sedla si do křesla, které bylo velmi blízko tomu jeho.

 

"Na co?" zeptal se trochu hloupě, naivně, ve vleku událostí, ale bylo mu to jedno. 

"Na nás, na naše cíle," nabídla, aniž zaváhala. 

"Na naši radost," zkusil to on.

"Ano, jistě. Na naši radost, potěšení, to také," souhlasila slovně i pokýváním hlavy. 

 

Zlehka se napili. 

Teprve teď se Vilém víc rozhlédl. Opustil tak pohledem její tělo, její pohyby.

Všiml si, že i zde byl krb. Ohořelá dřeva v něm. Vilém měl pocit, jako by zde také hořel oheň. A to nedávno. Velmi nedávno. Divné. A nesmyslné.

 

Teplo v místnosti přece obstarávaly decentně ukryté radiátory.

"Tak tady se nemůže nic stát," zkusil zavtipkovat a stočil oči od krbu k Blondýně.

"Ale to by byla škoda. Možná věčná škoda," řekla s úsměvem, jak ze starého filmu s duchy, a zase se napila.

Následoval jí. 

V pití.

"Hezké apartmá. Moc hezké. Vaše?"

"Jsem Agnetha, nebo Helena, nebo... co na tom záleží... jak chceš."

"Vilém, jenom Vilém fotograf."

"Moc mě těší, Viléme..., umělče. Tenhle prostor, apartmá, je můj, jejich, teď ale náš."

 

Stále se na něj dívala. 

"Kde je asi teď hořící muž?" vzpomněl si ještě, protože nevěděl, jak dál pokračovat. 

 

Stále ještě byl nejistý.

 

"Zapomeň na něj. Nebyl důležitý."

Podíval se tedy na svou sklenku. Opravdu, ta byla důležitější. Právě teď.

 

"Je to dobré pití. Možná sherry? Takové..."

... ohnivé"

... ohnivé."

 

Řekli oba zároveň. 

Zasmáli se. 

Jejich slova i úsměvy se potkaly.

 

"Ano, to je to správný slovo," řekl Vilém a stále víc se tak cítil.

"Ano, to je ten správný čin," řekla Agnetha. Tomuto jejímu jménu dával přednost. Bylo měkké a mazlivé. I když ona sama tak měkce a mazlivě v některých chvilkách nepůsobila.

 

Dopili.

Podíval se na ní.

Kývla. 

Dolil další pití. Snad sherry, snad portské, snad nějaký jiný druh skrytý v hranaté lahvi, kombinace, kterou neznal a která byla... ano, už to vlastně řekl. 

 

Oba jsme to řekli. Ohnivá. Běželo mu hlavou. 

Ale stále pomaleji.

S dalšími kapkami tekutiny jeho myšlenky zpomalovaly.

Začínaly mizet, ještě než stačily přijít.

 

Mlčky si dali i třetí dávku.

 

Dolila i čtvrtou, která, která, myšlenky už Vilémovi došly. Nastupovaly a zůstávaly jen jeho pocity.

 

Osvobozoval se od dávného a dlouhého sevření.

 

Potom skleničky položil na stolek před sebou. Ona také.

 

Možná trochu nemotorně, protože se jejich ruce dotkly.

Opět ucítil horkost, ne, přímo oheň jejího těla. Ale i tohle klišé v jejím žáru hořelo a mizelo.

 

Vstali a přitiskli se k sobě.

Políbili se.

 

Na chvíli od sebe odtáhla jeho obličej, aby se jí mohl podívat zpříma do očí.

 

Modré, světlé, ocelové, kovové, propadal se, vpíjel se do nich. 

 

Teď byly temné. Kráčel v nich muž. Bez úsměvu. Lehce nahrbený. Jako by ho pohyb vyčerpával. Oči mu těkaly do stran, tam a zpět a tam. S prázdným výrazem. Vyčerpaný minulými boji. Vyhořelý. Snad jen někde v hloubi duše, těla mu ještě hořel vnitřní oheň. Jeho energie byla utlumená.

 

Vilém se poznal.

 

Ale díval se dál.

 

Oči Agnethy nyní zezlátly. Žlutá, červená, oranžová, ohňová. 

 

Barvy se před ním míhaly jak... v krbu. 

 

Viděl dalekou, dalekou zemi. Plnou ohňů, ale vyhasínající. Plnou síly, ale uvadající. Na okraji ohňů chladná sněhová vrstva, která rostla a utlumovala žár i život bytostí neznámých tvarů i pohybů i příběhů.

 

Vše zmizelo.

Agnetha si ho opět přitáhla k ústům.

 

Klesli na postel. 

…

…

…

 

Pak odpočívali.

Podíval se na starodávný strop s tlumeným světlem na sebou. A… vlastně ho to nepřekvapilo, dokázal se dívat až na zimní oblohu, kdesi přímo nad nimi. Nevěděl, jak to dokázal, ale dokázal to.

Podíval se ke skříni u dveří do vedlejšího pokoje. Přes její dveře viděl ženu svalenou na dně skříně. Vyhaslou, bez podstaty. Vybledlou. Jen tělesná schránka. Jako vypuštěná, vyfouklá figurína. Prázdné tělo. Jehož vnitřní podstatu si někdo vypůjčil. A její tvář... měla tvář Agnethy. Ale tahle byla bledá, bez ohně. 

Podíval se pak na tu svou Agnethu, která ho na lůžku s úsměvem pozorovala.

Přesto, překvapen, ale ne vyděšen, cuknul pohledem ke skříni u vchodu do koupelny. Skrz její dveře viděl i druhou postavu. Ležela, spala? Vysoký, muž s ostrými rysy. Takového by nezapomněl. Samozřejmě. 

Vilém se usmál. Snad nikdy toho nevěděl tolik jako právě nyní.

Proto se přestával divit.

„Tohle umíme, když to potřebujeme. A teď to potřebujeme. Chybí nám oheň. A tobě chybí… zaplnění vnitřního prostoru,“ slyšel Agnethu. Pravou rukou měla na jeho rameni, druhou na jeho břiše. Jela s ní stále níž.

Hřálo to.

Pak dopili lahev s rubínovým žárem uvnitř. 

Sílu už opět nabral. 

Aby ji mohl předat dál. 

…

……………

 

Bez zábran.

Beze všeho.

Bez. 

Všechno.

Pak usnul. Propadl se do vod, které kolem něj hořely.

"Haló, probuďte se. Vstávejte, Všechno už tady skončilo."

Zmateně se díval kolem sebe. 

Seděl na dlaždičkách se zámeckým znakem vedle záchodové mísy.

Na dveře kabinky znovu někdo zaklepal.

 

Vyšel ven. Vyšel, nevypotácel se, vyšel. Upravený, jako by si jen krátce odskočil z večírku.

Uklizečku to překvapilo. Čekala asi někoho jiného.

„Tohle ale jsou dámské toalety a večírek už ráno skončil. No… tak kdybyste dovolil," prosmýkla se s kbelíkem kolem něj.

Její tón byl navrch omluvný. Ale vespodu znělo: No fuj.

Rychle vyšel ven. Zneklidněně, ale ne vyděšeně zaplul na pánské záchodky.

Potřeboval si to „tam dole“ zkontrolovat.

Jen klid, v klidu, říkal si, když viděl, že nic nechybí. A navíc se cítil jako atlet po životním výkonu, který však už prošel následnou kontrolou u… doktorky, řekněme.

Byl tam dole pomazán neznámou látkou, asi mastičkou, která mu ale určitě připadala hřejivě hojivá.

Pár týdnů zdrženlivosti, což by u něj nyní neměl být problém, a vše bude jako dřív. Ne, jako dříve ne. Lepší než dřív. Mnohem lepší.

I tohle tak nějak jistě věděl.

 

Vilém teď procházel zámeckou chodbou. Studeně prázdnou.

Také on se cítil prázdný. Prázdný až do svého samého dna. 

Ale nebyl studený. Věřil na své zaplnění.

Vedle šatny našel klíče jako obvykle schované na známém místě. Otevřel si dveře od vedlejší místnůstky.

Tentokrát zde nebylo moc zapomenutých či odložených věcí. Žádné kalhotky, ani podprsenky. Jedna bílá rukavička. Několik mobilů. Jeden notebook. A jeho brašna.

S foťáky. Tady se věci neztrácejí.

Možná lidé, došlo Vilémovi.

Věděl už, že Blondýna je pryč. Až už vypadá jakkoliv. Ať je odkudkoliv. Asi navždy pryč.

Myslel si, že se bude cítit posmutněle, či snad romanticky rozervaně, ale nic z toho. Chápal toho tolik, že na staré pocity nezbývalo místo.

Začne něco nového.

Vyšel z místnosti.

Míjel krb.

Studený. Vyhaslý. 

Pochopitelně, řekl si.

Vilém byl prázdný. 

Ale byla to prázdnota, která stále čeká na své zaplnění. S nadějí.

Chodbami se míjel s dalšími uklízeči a uklízečkami. 

Nevšímali si ho.

Zvyklí. Diskrétní. Lhostejní.

Den byl chladný. Osvěžující. 

Vilém došel k autu. Vzpřímený, silný, s úsměvem. 

Podíval se na oblohu. 

Snad tam viděl i lehké žlutorudé záblesky. Nebo se mu to jen zdálo.

Nechával na sebe působit okolí. 

Myšlenky mohly přijít až později. 

 

V redakci se podíval na fotky.

Technicky perfektní. Jako vždy.

Jen žena, Agnetha, Helena či dalšími jmény zvaná na nich nebyla.

Očekával to.

Jen rozumem, prázdnými a chladným slovy pak napsal popisky k fotkám z akce na zámku.

Odevzdal vše, co bylo třeba.

Ano, odevzdal jsem vše, co bylo třeba, ujistil se znovu.

Odpoledne mu zavolal mluvka. Říkal, že se na zámku byznysovalo až do rána. „Velmi podnětné,“ dodal, ale zřejmě bez ironie. Pak přešel k tomu, co nejspíš považoval za hlavní. Že je mu to děsně, vážně řekl děsně, děsně líto. Ráno ale prý viděl odcházet jeho, tedy Vilémovu ženu, tu blondýnu, víš, se svým přítelem. Vysokým, šlachovitým, s ostrými rysy. A byli prý, zvláště ona, úplně bledí, vysátí, vymačkaní, takže si noc určitě užili. Asi víš proč, co?

„To je život,“ řekl na to Vilém.

A ještě než ukončil hovor, slyšel mluvkovo uchichtnutí.

Vilém se také usmál. Věděl, on věděl. Ta moc vědění byla silná.
Stále v něm ale byla prázdnota.

Čekající na zaplnění.

Čekal tedy.

Svou roli snad naplnil. 

 

Zmizelo už pár týdnů. Život Viléma se jinak moc nehýbal.

Právě teď postával u okna devátého patra jejich mediálního domu. 

Měl za sebou poradu. Obvyklé kecy. Obvyklé úkoly. Obvyklé pocity. Obvyklá budoucnost.

 

Díval se na ulici. Díval se nad domy. Díval se na oblohu. 

 

Její vzdálenou modří náhle v dálce sjel osamělý ohnivý blesk jako znamení.

A Vilém věděl. Potvrzeno. 

Cítil, že prázdnota v něm byla právě zaplněná. 

Už nemusel na nic čekat.

 

Vzal si telefon.

Napsal šéfovi esemesku.

--Ozvu se. Nesháněj mě. Beru si dovolenou. Tvůrčí.--

A vyšel z budovy do ohnivého světa. 

 

Konec

 

 

 

DSZ (2026)

 

(Malé čtení na prázdniny)

 

Svého focusáka z lepších časů zaparkoval na vedlejším parkovišti. Do odlehlé a špatně osvětlené části ho nasměřovali podle jeho pozvánky. Obsluha, křiklavě oblečená, rádoby z dob skutečné zámecké šlechty, přejela Viléma pohledem jako druhořadého. 

 

Vilém tu byl nutné zlo, ale trpěné. Věděli to oni. Věděl to on. Nevadilo mu to. Novinář z bulváru. Z toho měkkého, poměrně přítulného a na oko vlídného.

 

Vystoupil a lehce zívl. Neutrálně se podíval na toho slouhu, ale ten už mu ukazoval záda, když se spolu s kolegou přesunoval k dalšímu osamělému autu před závorou. Již před tím vypadal trochu naštvaně, že musí hlídat tuto část, kde se s celebritami opravdu nesetká. Ale to už si možná Vilém trochu domýšlel. Vždyť nebyl na podobné akci poprvé. 

 

Taková akce je vždy ohlašovaná jako zaručeně originální. Jen její téma a prostředí se mění. Někdy pak lidé přicházejí jako námořníci či piráti, nebo jako sci-fi ušatci, nebo jako hippies, nebo..., na tom vlastně moc nezáleží.

 

A dnes to byli podnikatelé z podnikatelské komory oblečení jako... podnikatelé. 

 

A proto tu byl on. 

 

Štípnul se do každé tváře. Dřív se tak vždy soustřeďoval před večerní akci. V poslední době se tak však spíše vždy ujišťoval, že je to on, že je naživu a vše běží naživo.

 

A že to tu není žádná umělotina. Tedy žádná AI, která už kradla nebulvárním kolegům články i fotky. A pomalu také videa. Jemu ještě ne, i když s její pomoci by už dokázal vytvořit značně divoké obrázky, které... 

 

Ale k čertu s ní. Tak zlé to s ním nebylo. Ještě, zatím, kdo ví. 

 

Pikantní, ale jakousi inteligencí vymyšlené a stvořené obrázky jeho bulvární mediální skupina naštěstí odmítala. Od Viléma prostě žádala většinou jen další a další "VIPíčko masíčko". 

 

Dříve to byly hlavně nachytávky někoho s někým, nebo vylomeniny někoho někde, aby se to dobře prodalo. Ale doba už se nějak podivně  a možná i protivně zklidnila. 

 

Čtenářům a jeho šéfovi, nebo spíše jeho Šéfovi a jejich čtenářům, v tomhle pořadí, už stačily hlavně fotogalerie. Plné dobře vypadajících a usměvavých a ještě/už stále známých lidí. 

 

Byť často v ošklivých šatech, aspoň podle Vilémova názoru. Ale byla to jejich věc, když na sebe chtěli upozornit co největším množstvím své odhalené kůže, nebo naopak látkou pro tři a make-upem pro čtyři. 

 

Ale dnes to měl být důstojný večer. Klidné róby, podnikatelská elita má ráda decentní prostředí zámku zdejšího zbohatlíka, léty už očištěného. Žádné skoky do bazénu a nahé tanečky. Stejně už byla zima. 

 

Zima. Zima tedy je. A ohně, jako vodítko další cesty, viděl až před zámkem. Byl čas vyrazit i s fotografickým nádobíčkem, jak za starých slavných časů paparazziů. Dnes už jejich slávu většinou odvál čas. U Viléma toho nebylo k odvátí tak moc.

 

I když… Pamatoval hodně hezkých dívčích a ženských zadečků i nevinně protřelých úsměvů krátce zletilých andílků. A těch fotek s nimi. A těch příběhů s nimi. A těch nocí. Ne. Jen nezačít vzpomínat.

 

To bylo dřív.

 

Vilém se ještě automaticky přiškrtil kravatou. Přitom se spíš náhodně podíval před sebe nad sebe. Vlastně by čekal mrazivě a nehybně modro-zelenou oblohu, jak z obrazu Zimní noc starého mladého mistra. Ale ta dnešní obloha se různě měnila. Chvíli tolik hořela, že by spíš tipoval na letní večer, chvíli tmou jen problikávaly ohnivé prameny, jakoby lítostivé a pak zase...

 

Radši toho pozorování nechal. Za pozorování oblohy placen nebyl. Navíc nebyl žádný romantický básník, naopak věcný psavec popisků pod své fotky, tedy krátkých popisů atmosféry a celebrit na fotkách. Editor to pak většinou jen lehce vypulíroval. Doba naprostého vymýšlení bez základních faktů už taky byla dávno pryč. 

 

Romantika by Viléma stejně jen rozptylovala. A oblohu sledoval, jen když si prostě náhodou přitáhla jeho pohled.

 

Vždycky si říkal, že kdyby tam letěla krásná čarodějnice na koštěti, tak by ji s chutí vyfotil. Později dodával: a to by asi bylo vlastně tak možná nějak všechno...

 

Těch teček za větou by dělal ještě mnohem víc. Každým rokem, každým měsícem.

 

To by se ještě vidělo, ještě třeba přece žiju, řekl si teď Vilém. Náhle vzpurně. Mohl bych s čarodějnicí udělat malý rozhovor. Vlastně i velký. Malý pro jeho platící bulvár. Velký pro jeho knihu, která snad někdy. A tak podobně. Klasický příběh. 

 

Na dálku si myslel, že jsou to pravé ohnivé louče, které viděl v tolika filmech. Zblízka ale ne. Plameny se kroutily stále stejně, nějak mechanicky, uměle. Vždyť také umělé byly. Nasvícené proužky látky monotónně ofukované a rozháněné skrytým ventilátorem. Tak tyhle elektrické plameny tu zámecký pán nechal zavést, říkal si. Ach jo. O kousek romantiky a nostalgie méně. 

 

Trochu stranou pohledům hostů se ukrývala i skvrna tmavější než její okolí. Ano, tam měli o čarodějnicích pořadatelé a návštěvnicí velkou fatru a slávu a později přivolaní hasiči pak velkou potíž.

 

To už byla minulost. Dnes žádný živý oheň. Bezpečnost všeho nade vše. 

Jindy by ještě čekal trochu stranou u vchodu. Připraven někoho zajímavého vyblejsknout, ale dnes bylo zakázáno fotit přicházející podnikatele. Stále mu to přišlo zvláštní, při tom jim přece nic nehrozilo. 

 

Ale respektoval to. Stejně tak už ani nebyl čas skrývat se někde ve větvích či v křoví, jako za velmi starých časů. Už byla zima. 

 

Jinak by o svou exkluzivitu focení příště přišel. A pozvali by jeho kolegu, protože tento lehký bulvár potřebovali i podnikatelé. Velká média totiž měla nos nahoru a fotit tyhle regionální dotační příživníky, ehm, živnostníky moc nechtěla. Snad jenom když překvapivě přebírali nějakou cenu nebo státní vyznamenání. Ale fotky u bazénu, nebo v překrásném zámeckém sále? No jděte, to se k nám nehodí. Protože neplacená reklama. 

 

Chtěli hlavně ilustrační fotky ke svým báječným, jedinečným, exkluzivním článkům. A tak k nim začala chodit Ta umělá, jak jí říkali AI. Nejdřív se jí sice smáli oni a nazývali jí ÍÁ, ale pak se oslové začali stávat z nich, vážených novinářů.

 

Ale Vilémovi jich líto nebylo. 

 

Znovu teď ukázal vyšlechtěné stráži u dveří svou pozvánku. Otevřít brašnu, vysvětlit si navzájem, co a jak může či nemůže fotit nebo jinak škodit. Pak po něm ještě přejeli detektorem, asi kovů. Nebo snad výbušných myšlenek a myšlenek, ha, ha. Ale těch se u něj nemuseli bát. To uznával sám Vilém. 

Touhle částí procesu asi opravdové VIP neprocházely. Kvůli nim byl i jindy běžný bezpečností rám, byl... byl, aha, vypadá to, že byl odsunutý támhle stranou.

 

Vilém vstoupil do světel a tepla. Odložil si v šatně a odskočil si. 

 

Pak už se vydal směrem k hlavnímu sálu. Procházel rozlehlou zámeckou halou, kde hořel velký krb. Pravý krb s pravými poleny a plameny, považte. Všechno to bylo pravé, jak se na podnikatele slušelo. Ti přece nemůžou být leví. Ha, ha, další Vilémům interní a osobní vtípek. 

 

Kolem krbu korzovali lidé. Směrem do sálu, ze sálu, či jen tak prostorem. A ten krb je... pozoroval, napadlo náhle Viléma. Naštvaně trhl hlavou nad tou hloupostí, co ho napadla. Někdy by se myšlenkám neměla poskytovat úplná volnost, napadlo ho chytře. Nebo mu to aspoň přišlo chytřejší než ta předchozí hloupost. Ten krb prostě hořel. To krby obvykle dělají a dřevo v nich praská, nic neobvyklého.

 

Vzpomněl si na ty umělé louče venku. Tak tohle tady uvnitř ještě bylo opravdové. I když... Zblízka se mu krb a jeho plameny zdály ochablé, jak tisíceré ruce znaveně žádající o pomoc. 

 

Tak dost, dost bylo pocitů, jen ohni hřej a ty táboráku plápolej, já tu mám svou práci, okřikl se Vilém ve stylu staré písničky. 

 

Pak dostal skleničku šampaňského na rozjezd. Tedy spíš na přípitek po proslovu, měl by ještě chvíli počkat s jeho ochutnáním. 

 

Zaváhal. Byl tu autem. 

 

Rozhodl se, že aspoň lehce v bublinkách olízne jazyk. A kdyby něco víc... tak nic. Žádná cesta domů. Po odchodu hostů by se svalil do jednoho z pohodlných křesel. Sice v přízemí, ale decentně v ústraní. Nebylo by to poprvé, co by toho využil.

 

Už dávno nedělal divoké scény, už dávno nezvrac- A dost. Začínal být na sebe naštvaný za takové úvahy. Dnes se jich vyrojilo mnohem víc než jindy. Obloha, louče, krb. Přemýšlel, co mají společného. Světlo? Možná. Pokud to bude důležité, tak mu to dojde. 

 

Ale teď se zase nutil těšit se na jídlo a pití a dobrodružství. Spíš jen na jídlo. Dobrodružství tady nečekal. Naopak doma by se pak v TV něco napínavého, možná sportovního, určitě našlo.

 

Takže dobré jídlo a trochu konverzace, kdyby na někoho narazil. Nebo možná někdo na něj. Na to, že byl novinář, moc družný Vilém nebyl. A že by ho někdo oslovil, taky moc nehrozilo. Snad jen u obvyklých podezřelých, připomněl si Casablancu.

 

Takže jídlo, jídlo a zase jídlo. Po malých kouscích to vyjde ve velkém, to už věděl. 

 

Žádné podobné fotící mediální zlo tady nebylo. Takže měl bez omezení přístup téměř ke všemu. Tady se na visačky s různou mírou důležitosti nehrálo. S výjimkou horních salónků a pokojů. Tam nemohl a vůbec mu to nevadilo. Po schodišti – v něčem mu připomínalo to z Titaniku, i když to časově vůbec nehrálo – vzhůru. Nebo také dolů. Záleží na směru pohybu. No, i tam párkrát v minulosti byl, když...

 

Ale proč dnes?

 

I když šlo jen o to překonat provaz, který hlídali dva statní borci, kteří...

 

"Aha, tisk, tedy vlastně dnes už hlavně elektronická média, jsou tady. To už skoro můžeme začít," zaslechl tiskového mluvku podnikatelské komory, který se k němu hrnul. 

 

Potřásli si rukou. Krátce. Znali se už dlouho. 

 

"Dneska žádná vatra venku, žádné louče uvnitř," usmál se na něj Vilém.

"Blázníš, po těch čarodějnicích už nikdy. Žádný otevřený oheň. Z té staré slávy zůstal jen oheň v krbu. I ten měl namále, ale pro dnešek ho zase zapálili. Asi jim zbylo ještě pár polen."

"A v té nové slávě se přešlo na elektrické vytápění a přímotopy, co? Nebo snad teplovody," musel si Vilém rýpnout. 

"Jdou s dobou," přitakal mluvka.

"Kam?"

"Užívej dne a moc nepřemýšlej, škodí to tvému psaní," rýpl si tentokrát mluvka.

"Mý popisky to vydrží."

"Víš, nechtěl bych, abys to zase jako minule splet´. Tady máš seznam nejdůležitějších hostů i s jejich profesí a krátkým životopisem."

 

Předal mu jakési papíry. Vilém si je zastrčil do omšelého saka. 

 

"I s jejich honosnými tituly, co?" podloubl mluvku.

"Bez těch to dnes nejde. Někdo je předseda něčeho, někdo je ale prezident něčeho, někdo tajemník, tak abys to zase... ty víš."

"Tak už mi to nepřipomínej, nebo se zase spletu." 

"Nespleteš se, proto jsou na těch papírech i malé barevné fotky."

"No ty vole, na fotky a popisky jsem tu přece já. Já ti taky nefušuji do mazání medu kolem huby..."

"Jo, jo. Časy se mění. Zatím se měj. Už mi, támhle vlevo, prezident komory, žádný předseda, ukazuje, abych k němu šel. Tak užívej dne."

 

A byl pryč. Jako by se mezi lidmi vypařil. To uměl. To pro něho bylo typické. Asi jeden z kvalifikačních předpokladů. Rychlý jazyk, kterým ale nikoho nezraní, nenápadnost, ale všudypřítomnost a schopnost se vytratit, je-li třeba.

 

Vilém by to dělat nechtěl. 

 

Z přetlaku přemýšlení a úvah si usrkl ze skleničky. Dobré, šampaňské bylo dobré, ostatně nebyl žádným odborníkem, aby mohl říct, že není dobré, takže muselo být dobré. Nebo tak nějak, když mu chutnalo dobře. 

 

Už docházeli poslední hosté, nebo aspoň ti, co vypadali nejdůležitější.

 

Start akce je na spadnutí, napadlo ho stará fráze. Zábava pro ně, práce a teprve pak zábava i pro něj. Kde jsou doby, kdy práce rovnala se zábava? 

Vilémova pracovní část začínala. 

 

Cvak, pódiový stůl. Teď už plně obsazený. Cvak, prezident, dobře, prezident, ne předseda, komory za mikrofonem. Cvak, první místopředseda komory za stejným mikrofonem. Cvak, vybraní lidé v sále. Cvak, starosta. Ejhle. Cvak, byl tu i šéfredaktor konkurenčního bulváru. Dnes tedy jako zástupce vážených podnikatelů? 

 

A hele hele, cvak, cvak, cvak, známější zpěvačka. Jako překvapení ukrytá v zákulisí. Veeelký potlesk. Vilém cvakal dál, bez zvuku i se zvukem. Jednou se tomu říká cvakání snímků a tak to bude, i kdyby elektronika a AI nebyly, nebo spíše byly už vždy a všude. Tiché. Bezejmenné. A výmluvné.

 

Místo lidí.

  

Pak už si dal sám sobě pauzu, aby si sám cvaknul. Dopil přípitkovou skleničku. Pak sáhl po CC cole na tácu. Vždyť bylo teplo a žíznivo. A rychle ještě po jedné.

 

Další kolo focení si nechá až na raut při postávání u stolů. 

 

On sám ale teď začne lososem, později zkusí i kaviár a ústřice. Tak obvyklé, ale stále tak dobré. Určitě budou i nějaké nové speciality, až se večer roztočí. 

 

A možná vyfotí i někoho s někým, až budou opouštět akci. To jen tak do archívu. Pro osobní potěšení z možného budoucího znemožnění pana X či slečny Y. Ale spíš ne.

 

Navíc tohle nebyla zpravodajská akce, která si vyžadovala okamžité poslání fotek do redakce. Tohle byla... tohle byla spíš dobročinná akce, nebo možná gesto dobré vůle ze strany jeho bulváru a nabídka přechodně dobrých vztahů s podnikateli.

 

Tihle podnikatelé jeho bulvár zas tolik netrápili a nezajímali. Jejich fotky se vždy hodí, ale jen kdyby se později do něčeho zapletli. Třeba do nějaké vyšší a ještě vyšší funkce.

 

To u celebrit to bývala jiná káva a divočina. U nich se cenilo každé přitulení, každý zlý či naštvaný pohled, nebo dokonce opilecká rvačka. A venku pak ještě možná močení na nevhodném místě. 

 

I když zrovna tady byla vzdálenost ze zámku na parkoviště k vozům s firemními kočími minimální. Ale vždy šlo o pohotovost, kdo zasáhne dřív. Zda Vilem foťákem, nebo diskrétní pořadatelé se silnými pažemi a vše zakrývajícími těly. 

 

Ale dnes nestál o rozruch snad ani on sám. Měl nějakou rozjímavou náladu. Naštěstí ne projímavou, zasmál se svému dalšímu vnitřnímu vtípku, který pochytil, doslova, na jedné dřívější, nepodnikatelské, rádoby nóbl akci. 

 

Tady teď bylo klidné, lehce noblesní prostředí.

 

Myslel si, věřil, doufal, že tady nebudou jeho myšlenky, proč to proč vlastně všechno fotí. Proč si nedá třeba tři měsíce, půl roku, nebo snad celý rok pauzu? A nezkusí napsat tu slibovanou knihu. Tu zablokovanou knihu. Jím zablokovanou kdesi v jeho hlavě. Nedobrovolně. 

 

Ne, opravdu to nechtěl dnes řešit. Vždyť na tohle prastaré téma už bylo natočeno tolik filmů. Únavných, inspirujících i zábavných. Někdy drsných. 

 

Zahlédl ho v zrcadle, které v několika velkých pásech obepínalo halu. Vlastně docela pohledný, ale nějakým zvláštním způsobem. Vilémovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se dívá sám na sebe. V první okamžik si připadal nějak cizí. I sobě. 

 

Některé ženy se ho kdysi bály, stranily. Smály se, že je na ně až moc divoký. Říkaly mu ohnivý a zakrývaly své rozpaky. Jiné si ho naopak braly, až přivlastňovaly, měl u nich úspěch, ani nevěděl jak. 

 

Potíž bývala jen v tom, že první braly jeho, ale druhé braly jeho. Znělo to zamotaně. Toužil prostě spíš po první skupině žen, většinou nedosažitelných. A druhé, která si s ním nejčastěji ráda začínala, se až trochu bál. 

 

Toužíš po tom, co je nedostižný, řekl mu kdysi jednou jeho starší kolega, když močili na stráni po flámu. 

 

Dokážeš být úspěšný, ale ne šťastný, je to takové uf, za-zaka-zakalené vítězství, no konečně, dodával k tomu ten filozof s opicí. 

 

Tenkrát. Kdysi. 

 

Vilém se posmutněle usmál a odvrátil se od zrcadla. Pozdravil se pokývnutím s několika starými známými, většinou muži a staršími matrónami, které byly mimo jeho výseč. On to věděl, ony to věděly. Byl mezi nimi klid a mír.

 

Díval se na dlouhé šaty žen, nejčastěji bílé, jak bylo předem domluveno, vše důstojně zahalující. Tady nešlo o divoký večírek hvězdiček a minulých hvězd, které často ukazovaly víc, než měly.

 

O chvíli později již zase korzoval kolem krbu. Zvláštní, že zrovna ten měl takovou přitahující moc. Asi ty plameny. Stále jakoby unavené, mdlé, ale pořád živé. Vilém nevěděl, jak lépe by to vysvětlil, ale ani se o to nesnažil.

 

Ale stejně se tam zadíval. Možná nějaké poleno trochu víc zapraskalo. Možná se nějaký plamínek překvapivě rozkmital. Něco se tam dělo. Taková hloupost. Už zase ten můj mozek a jeho myšlenky, říkal si Vilém.

 

Ale koutkem oka ještě zachytil další pohyb, plamen oranžový, červený, ohnivý. Škubnul sebou.

 

Titanikovým schodištěm právě sestupovala mladá žena. Také v bílých šatech. Vlastně sestupovalo víc lidí, ale jí si všiml hned. 

 

Dva sloužící už stáli jak čestná stráž po obou stranách, jeden z nich držel v ruce provaz oddělující horní patra od přízemí, provaz, který právě odepnul z druhé strany. 

 

V krbu znovu silně zapraskalo. Vilém tam na okamžik stočil zrak.

 

Výtrysk ohně se rychle propadl a ztišil.

 

Vilém se zmateně opět podíval ke schodišti. Žena už stála u úpatí dřevěných schodů.  

 

Za chvilku ta přírodní blondýna procházela kousek od Viléma. Někdy se víc cítil nakloněn brunetkám, ale nebylo to nic zásadního. I proto, že účesy a přelivy a jak to všechno nazývaly, se měnily a původní přirozenost bývala dobře skrytá. Ale tohle byla blondýna ryzí, přísahal by.  

 

Zastavila se u krbu. Zdálo se mu, že až nebezpečně blízko. Kdyby to byl pes, mohla by ho hladit, napadl Viléma zvláštní příměr. 

 

O chvilku později zastavila u jednoho stolku. S jedním párem tam mluvila-nemluvila, neviděl to přesně mezi chodícími a kličkujícími chodci. Vše se tak zvláštně vlnilo. 

 

Vždycky když nevěděl, jak dál, sáhl po své digitálním foťáku. Vždyť tady byl služebně. Ve vší... počestnosti, a takové ty kecy.

 

Vyfotil některé hosty u drinků a talířků s kaviárem, sýrové či salámové jednohubky, tady žádné chlebíčky nenajdete.

 

Až pak se odvážil fotit jí. To se mu nepodobalo. Jakmile jindy začal fotit, dostal se vždy do odvážné či snad profesionální nálady, bez trapných či dokonce provinilých pocitů. Těch se zbavil už někdy v pubertě. 

 

Fotil ji jedním foťákem. Ale sáhl i po druhém. 

 

Možná se po něm blondýna podívala a její pohled propálil čočku... už zase taková hloupost, na tohle už přece nevěřil několik desetiletí. Ale stejně měl pocit, že ho zaznamenala.

 

A co? A nic. Fotím dál. 

 

Stále však pak vnitřně nějak čekal, ani nevěděl na co. Foťáky už dávno uložil zpět.

 

Ale když blondýnu ten pár opustill a směřoval k bufetu, Vilém hned věděl, že je jeho čas.

 

Nesmělostí už netrpěl. Věděl, že i prohra v jednom kole bývala přijatelnou daní za vítězství v další kole hry.

„Líbí se vám tu?“ řekl jí s odkašláním, a zarazil se nad obyčejností své otázky, která neměla daleko k trapnosti. 

„Ano, velmi. A vám?“

„Taky. Také. Hezká hudba, hezké prostředí, hezcí lidé.“

„Opravdu? Hezcí lidé?“ naznačila snad zájem, ale odtažitý, opatrný, vyčkávací. Nedokázal to odhadnout.

 

Váhal. 

 

"A co krásné ženy?" zeptala se místo něho s úsměvem ona.

"Ano, ženy," řekl proti své vůli trochu sklesle. 

"Rozvod?" řekla krátce, ale stejně ho to zasáhlo. 

Hm, jen přikývl. 

 

Vlnivým pohybem ruky se dotkla jeho lokte. 

"Nejste ani vyhaslý, ani tak vyhořelý, jak si myslíte," vedla ho mámivě k naději, ať už byla jakákoliv.

 

Lehce se pak dotkal jeho zápěstí, možná nezáměrně, neboť se v tu chvíli podívala jinam. 

 

"Máte horké ruce," reagoval překvapeně. 

"Pochopitelně," řekla stručně, stroze.

 

Zaváhal, jestli jí něčím nenaštval.

 

"To k nám patří," dodala po chvíli.

"K nám?" 

"K vyslancům z... daleké Ohňové země, tu znáte, ne?" zasmála se.

 

Také se zasmál. Ocenil její smysl pro humor a vtip.  

 

"Jistě, jak ji jinak. A to tady ani nejsem nejchytřejší," snažil se i on.

 

"Znám spoustu chytrých... hm, geniálních mozků. Ale ztratil se z nich oheň a akce. Nedokážou si poradit. Země pak chřadne…" zarazila se, jako by prozradila víc, než chtěla.

"... jak se píše v médiích," dodala rychle.

 

Přikývl.

 

"Podnikáte?" zeptal se, aby překlenul následnou mrtvou chvíli.

"Podnikám? Myslím, že podnikám. S muži a jejich ohněm."

" A v čem tedy?"

"Jestli vám to nebude vadit, ještě se projdu mezi těmi hezkými lidmi. Musím si tady něco vyřídit," řekla měkce. 

 

Rychle se vrátil do reality. 

Opět způsobně kývl.

Nebyl tady na zámku sám.

 

"Možná se ještě uvidíme," řekla a odvlála pryč.

 

Stačil jen zase kývnout. 

Určitě.

Ach jo. 

 

(Dokončení za měsíc)

 

DSZ

 

(2019, 2026)

 

Já letím, já stoupám. Tak je to opravdu možné. Ještě mě k tomu napadá… Stačí jen chtít a peníze od nás mít... Ne, to ne. Na to se přece snažím zapomenout. To už je daleko, nebo spíše nízko. Vždyť právě stoupám a už jsem nad Sochou bohatství uprostřed náměstí.

 

Vysoké a nízké myšlenky se ve mně perou. Ale jsem to pořád já. Vysoko či nízko. Modrý balónek s číslem 2. I s provázkem tam dole.

 

Ale na tom provázku je nějaká tíha. Nevidím tam dobře. Něco mě stahuje zpátky dolů? Co by to... že by to byl...

 

Musí to být to Alík. Stále nenasytný a štěkavý. Všechny nás hlídal. Určitě se mi zakousl do vodicího provázku, jak nám sliboval-vyhrožoval Direktor. "On už si vás ohlídá, jemu neuletíte. Přeskočí přes ohrádku a má vás," A podle své nálady dodával: "Holomci létaví/nelétaví/polétaví." Nikdo jiný tak zvláštně nemluvil, a to jsem těch hovorů na náměstí vyslechl. Až hanba. No fuj, to by taky řekl jen on. Bude těžké se od toho očistit. Ale možná, možná to s pomocí lepšího vzduchu tady nahoře půjde. Ale...

 

Ale ten Alík, aha. V té ohrádce opravdu ještě před chvílí byl. 

Pořád nás očumoval a tak trochu i na dálku kontrolně očuchával. Měsíce to trvalo. Měsíce a měsíce to musely být, protože Dírektor za tu dobu tolikrát odtrhával minulý měsíc z velkého kalendáře naší banky. "Další měsíc je v čudu," říkal při tom. Takhle mluvil.

 

Kdysi dávno vzal Direktor Alíka na vodítko na procházku. Hned se na nás chtěl, nezbeda, fuj, fuj, strašné slovo, vrhnout, ale to mu Direktor nepovolil. Očůral tak proto neúnavně jen tu sochu. 

 

Nás ale ne, nás balónky ale ne. Klientům by se nelíbilo, kdyby nás Direktor nechal očůrat nějakým Alíkem. A všichni jsem věděli, tedy až na Alíka samozřejmě, že jsme tady pro klienty. My, balónky, ale vlastně i ten Direktor. 

 

Máme různé barvy. Modré. Růžové. Zelené. No, kolik těch barev je, tolik máme balónků. Tedy aspoň si to tak myslím. Tak jsem to odpozoroval. Když si pořád spoutaně popopo-poletujeme na jednom místě, tak máme hodně času na pozorování, to mi věřte. Ale kam se prý hrabeme na hlídkové a vyhlídkové balóny, vysmíval se nám jednou Direktor. To když jsme se marně snažili vzpouzet a zkoušet, jestli by nám to neletělo samostatně. Neletělo. Byli jsme všichni přivázaní a nějak do sebe zamotaní. To jsme rychle pochopili. Ta tíha poznání byla strašná.

 

Ale já také aspoň pochopil, že máme i nějaké větší a silnější příbuzné - balónky, tedy vlastně už balóny. Hned bych se takového bratrance, lidi mají bratrance, tak proč ne my, zeptal, jak se mu letí tak vysoko. A jak to dokázal. To hlavně. Určitě to musí být krása. Vlastně mě napadá, že jsem možná takový náš, rodinný, to mi zní dobře, balón asi viděl. Nebo jeho kulatý stín. Asi to byl on. Já vidím hlavně nahoru, ale ne moc vysoko. To je ta potíž. I s tím Alíkem, co ho teď táhnu nahoru a on mě dolů. Nevidím na něj. Ale stále ho tam cítím.

Některé balónky mají také různá čísla a jedno logo. Čísla od 1 do 9. A logo je naší banky, jak jinak.  Vždyť jí patříme, i když jsme tady na náměstí aspoň trochu od ní odděleni

 

Celá tahle naše základna na náměstí je takové předpolí. "Bojové předpolí naší slavné a nezničitelné banky," říkal Direktor. Banka zatím stála až v jedné nedaleké ulici. Byla tam hlavní budovou, do které nás vždy na noc uklidili, skleněná a důležitá, největší v té nedaleké ulici. Ale ta ulice byla pořád jen postranní a MY na hlavním náměstí jsme se jí vyrovnali. Říkal Direktor, ale říkali jsme si to mezi sebou i MY, balónky. Je dobré vědět o své důležitosti.

A tak jsme poctivě nesli logo banky, ale přitom jsme se nezávisle polovznášeli, co jen nám náš zamotaný provázek dovolil. Naše logo, znamení kvality, říkal Direktor, když byli v dosahu nějací lidé. Hlavně z banky. To vždycky zvýšil hlas aspoň o polovinu výš, než když šli kolem normální lidé.

 

Ale já teď stále stoupám. S logem banky, ale hlavně se svým číslem 2. To je moje číslo. Dívám se střídavě vzhůru a kolem sebe. Už jsem na úrovni střech starých domů, které obepínají naše náměstí. K neuvěření. A dokážu to i s tím psem, tam někde na provázku. Stále ho tam dole cítím.

 

Už dříve a dříve a dříve jsem se kolikrát kroutil a napínal na té spleti provázků, co nás všechny držela. Abych se uvolnil, abych mohl… A taky jsem říkal ostatním balónkům: "Uleťme, máme příležitost."

 

To když se zvedl vítr. To když nás Direktor nedbale připevnil. To když... jsem to říkal po tolikáté, nevěřil jsem tomu už ani já sám. Připojil jsem se k nim. Zvadle.

A Direktor navíc při větru tenkrát sám zavětřil, že mu může tolik balónků najednou ulétnout. Nevěděl, že nemáme odvahu. A začal celý ten náš houf pevněji a dohromady přivazovat. 

 

A později uvolňoval jen toho, koho si dětské ruce vybraly. A toho vybraného s velkým úsměvem a ještě velkým křikem, který ale pak už tlumil, protože se ho děti bály, předal nějakému děcku. Poslušnému, ale po hraném zaváhání, i tomu neposlušnému děcku.

 

Dříve tu prý byli, říkali starší, i balónky s procentem. Tedy s velkým %. Lidé z banky však zjistili, nevím tedy jak, že prý to kazí byznys a na jednom dětském dni je všechny najednou rozdali dětem. Tak jsme tomu věřili, i když... To, co udělali letákům, to bylo... to je už radši zapomenuto. 

 

Poslední chvíli před svým vzletem letem si ale pamatuji přesně. Holčička minula mé kamarády bez čísel a vydala se k nám, Číslům všech barev, jak nám říká Direktor. A sáhla, sáhla, ne po mně, ale vedle mě. Po 3, po kamarádovi-trojce, růžové trojce. Trochu s sebou zatřepal, ne už moc, byl starší než já. Ale holčička ho držela pevně. Byla vytrvalá, už když se snažila balónek z té změti provázků dostat. Rozplétáním, zaplétáním, nevím, co všechno tam dělala. A to jí Direktor ještě pomáhal. A kolem do toho všeho poskakoval a poštěkával ten náš hafan Alík. Naštěstí pořád za ohrádkou.

 

Ano, byl přece až za plůtkem, aby neděsil malé děti. Aby neočů-, ale to už jsem říkal. A v tom zmatku, jsem  já sám najednou cítil, že už mě nic neváže k ostatním. Vážně, neváže. A já v té velké chvíli pocítil strach, že vlastně neumím lítat, jen trochu poletovat při zemi, že jsem si to všechno jen představoval při povídání s ostatními balónky. O tom, že umíme sami bez lidí létat. 

 

To váhání mi však pomohlo. Nikdo nic nezpozoroval, že jsem volný. Už od nás odcházeli. Paní v jedné ruce s holčičkou, v druhé s letákem. Holčička v jedné ruce měla ruku své maminky, v druhé balónek číslo 3. A Direktor držel v rukách zbylé letáky a omalovánky. 

 

A já využil Nestřeženého okamžiku. Direktor říká, že se mnoho divného děje v Nestřeženém okamžiku, protože jinak nás vždycky střeží, tedy hlídá, jako ostříž. To je pták, co prý jednou letěl nad námi a všichni lidé na něj koukali. Byl tak vysoko, kroužil prý tak lehce. Jak já mu tenkrát záviděl, i když jsem na něj neviděl. Jen jsem slyšel, jak si o něm lidé pokřikují. 

Za hranici všedních dnů, do nespoutané fantazie leťte jedině s našima penězma, vykřikoval do toho tenkrát Direktor a koukal na něj závistivě. Ani nevím proč. Ale ten jeho závistivý pohled jsem poznal, takový byl posmutnělý, ustaraný, zestárlý, všechno to v něm bylo.

 

A já najednou vylíl. Vlastně ani nebyla vichřice, ani vichr, ani větřík. Možná tak vánek, slabé zavanutí, ale já se o to nestaral. Bylo to teď, nebo nikdy. Žádné příště.

 

Zamířil jsem vzhůru. Kam taky jinam. Zaslechl jsem ale štěkot. Zuřivý, varovný. Tak to hafan asi přeskočil ohrádku, napadlo mě hned. Určitě mě chytil tam dole za provázek, jak nám vždy sliboval-vyhrožoval Direktor. Zdálo se mi, že jsem najednou těžší, jen jsem na to pomyslel. Mám to vzdát? Ale bylo to teď, nebo... teď. 

 

Šlo to, tedy, letělo to. Letělo mi to. Už by se měl přece pustit. Jedenáct z desíti psů už by se pustilo, nebo by kupovalo žrádlo X, jak říkala tenkrát ta velká reklama na náměstí. Byla tak velká, tak hlasitá, tak lidem protivná, že tam nevydržela dlouho. 

 

Říkal několikrát Direktor, že psi jsou hloupější, než vypadají, ale nesmí se podceňovat. To když mu několikrát cizí psi ukradli svačinu s buřty. Nebo když mu tenkrát ten jeho vlastní Alík, kdo by dnes vlastně ještě nazýval psa Alík, lidi přece volali na své psy úplně jinými jmény, doma rozkousal balík s losy. A to byl malér. Nevím, jestli první, nebo poslední. Ale malér to byl.

 

Nakonec si však Direktora v bance nechali. Napůl. Stával pak ve svém stánku na náměstí a lákal zájemce o bankovní služby naší banky. Když je řečmi zpracoval, ukázal jim cestu do banky, kde už na ně byli připraveni. Jeden stánek, letáky, omalovánky a tak, kolem houf plnitelných balonků a kousek od nás socha. Direktor jí pyšně, přede všemi, říkal Socha bohatství, ale opravdu se tak jmenovala?

 

Nabízel zde své řeči, balónky, řeči, klíčenky, řeči, omalovánky, řeči a letáky... Tedy ty jen nerad a jen když přišli jiní lidé z banky na inšpekci. Tu inšpekci slyšel prý kdysi v jednom starém filmu a tak to často a rád opakoval. O těch letácích si ale mumlal jen tak pro sebe, když bylo špatné počasí a venku nikdo kromě nás nebyl. Ale ostatní lidé z banky nemluvili o inšpekci, ani  o inspekci, mluvili o kontrole, o prověrce nebo taky o přátelském prověření aktiv na spodním trhu. Tedy jako nás ve stánku na hlavním náměstí před velkou bankou v postranní ulici. 

 

Ale jsme malé město a všechno je tu stejně ploché. Kdyby naše náměstí ještě bylo výš než ta postranní ulice, to by asi ta banka nepřežila. Nebo by se nafoukla i sem k nám. Proč by pak nemohl být z jedné různě prohnuté historické budovy na náměstí hezký, velký, moderní, skleněný, hranatý dům.

 

Když bylo špatné počasí, měli jsme celé naše náměstí jen pro sebe. Žádná jiná špinavá konkurence. A vlastně ani čistá konkurence. I když konkurence je prý dobrá, všichni se prý musíme víc snažit. Ale když je špatné počasí, tak jsou tu jen naštvaní stánkaři v neděli a my celý pracovní týden. Nás se nálada netýká. A o prázdninách tu bývá pár přivandrovalých stánků s hudbou, tretkami a zbytečnostmi. 

 

Tolik slov já znám, protože je Direktor vždycky říkal lidem, které znal a kteří za ním přišli na řeč.

 

Tak co dělá dole ten balík, vlastně Alík? Špatně se mi tam kouká, ale snad mi s tím vítr pomůže, až mě trochu nakloní. A hele, jako by mě slyšel. Naklonil mě a já se podíval dolů na svůj vodicí provázek, teď už vlastně nevodicí. Ne... Počkat, není tam. Alík tam není. Nic mě za provázek nedrží. Mohu si stoupat, jak chci. Divné, co to tedy bylo za tíhu? 

 

Tak kde je? Vždyť jsem ho slyšel štěkat. Kde tedy... támhle ve své ohrádce. Jako by ji ani nepřeskočil, jen divoce štěkal. Divné, nerozumím tomu. Štěká, ale už ho tolik neslyším. Direktor se také dívá. Možná také štěká, nebo křičí, ale toho slyším ještě míň. „Pacholek, ulít´,“ to bych čekal, to by mu bylo podobné. Tak to by byl on, pokud by to křičel on. 

 

Jsem už pěkně vysoko. U nebes ještě ne, tam ještě ne. Stále pod nimi. Je mi však stále líp.

 

"Až se bude inflace nebes dotýkati, tak bude teprve zle. Zatím to ale spolu zvládneme, ničeho se nebojte," vykřikoval tenkrát po lidech Direktor. 

 

Viděli jsme však, že i jemu bylo těžko. "Nebojte se, inflace roste, úroky v naší bance, ale také." Tak nějak to lidem říkal. Ale moc se jim to nelíbilo. Ani balonky s %. Prý co je na nich pěkného, když nás stejně šidíte, říkali na náměstí Direktorovi. Chtěli vědět přesně, kolik banka dá a na jak dlouho. A hlavně, jak zaručí, že nezkrachuje s jejich vklady jako jiné banky v okolí.

 

Lidem se vlastně moc nelíbila ani naše čísla, ale dětem to nevadilo. Naopak. Děti je měly rády. A tak tu byly barevné balónky bez čísel i s čísly. Jako třeba já. Děti si hodně braly balónky Jedničky. Hlavně po vysvědčení. To neměla žádná jiná čísla žádnou šanci. Balónků s jedničkou bylo taky nejvíc. Dvojky byly tak nějak... druhé. To i vstřícně postavené trojky - 3 - měly větší šanci než my. 

 

A Direktor vychválil dospělým naše služby, dětem nabídl balónek a pak ty dospělé poslal do... banky. Kam jinam. Kam jinam je mohl a později také musel poslat. Už ani s několika babičkami nemohl udělat pár jednoduchých smluv. Měl zde lidi zachytávat, odchytávat a posílat do banky, jak mu to vysvětlovali při kontrole. 

 

"Tam už se o všechno postaráme my. Vy jste takový experiment, zkušební fáze, možná i závěrečná fáze, ha, ha, ha, zda to bude fungovat, my tam, vy tady, dokonalý tým, nebo ne? Je těžká doba, tak se snažte." 

 

A Direktor se tomu doširoka usmíval. Věděl, že už dávno není Direktor, ale rád na to od starších lidí stále slyšel. Stále se doširoka usmíval. Když byl někdo v dohledu, vydržel to. Pak splasknul a zestárnul, jak už to lidé umějí. 

 

Už jsem právě nad sedmipatrákem, jak mu místní říkají, pomstou minulé radnice na klidném a útulném městě s jedno- či dvoupatrovými domky. 

 

Tak vysoko jsem, ale inflace byla asi ještě výš, podle toho, co jsem slyšel mezi balónky, když jsme si předávali naše vědomosti z balónku na balónek. Jak jinak. A to byla ta těžká doba, jak o ní mluvili i lidé z banky. A někdy i Direktor, "Doba je kur- těžká," tak nějak mluvil, když nikdo nebyl v dosahu a doslechu. Nikdo, jen my, balónky, stánek a tak. 

 

Vydržte, inflace nakonec splaskne, sliboval Direktor měsíc za měsícem. A  ani nevím proč, jako zaklínadlo zmiňoval, že je všechno p.a., tedy per annum, tedy skoro O.K.. Tedy na rok, když vám to přeložím do lidštiny, smál se a lidé mu odpouštěli, že chvilku chviličku vypadal nafoukaně s tím cizím slovem. 

 

Sliboval lidem: je to na rok a když s námi vydržíte další rok a další rok, tak už zbohatnete. Nebo jste aspoň zkusili zbohatnout, to se taky počítá. 

 

Vždyť naše banka by se sice rozdala, ale ocuď pocuď, říkal Direktor. "Lepší než aby klekla, to byste nechtěli a taky byste nic nedostali," říkal lidem a přidával jména některých okresů, kde se to stalo. Lidé tedy pokývali a jejich sebevědomí kleslo. Už jim totiž stačil vysvětlit, že ani mít peníze doma není lepší. Dokonce ani dobré. Ale přímo špatné. Když všechno stoupá.

 

Dělal tím na náměstí rady porady. A říkal, že tady má ještě svatý klid. To v cizině lidi prý podobná náměstí okupují a k bankám si dovolují ošklivé věci. To je ale svět.

 

Můj Direktor se taky stal leták-ářem. Dostal od banky spoustu letáků s čísly. Nejradši by tedy ty letáky vyhodil a ukázal, že umějí také létat, když jsou to prý létáci. Ale to nemůže, ty jsou podle lidí z banky nejdůležitější.

 

Ale stejně všechno radši zkouší Direktor vypovídat bez nich. Jeho řeči jsou jeho řeči. A často má úspěch. Lidé jsou pak od něj takoví ukecaně zhlouplí a jdou do banky něco sepsat, podepsat, odepsat, nevím, co tam dělají. Aby pak doma bohatli. V bance už se o ně postarají, jsme elitní banka. Tedy nejlepší, nebo skoro nejlepší.

 

Ale jsou i lidé, kteří chtějí letáky hned na náměstí. Ty Direktor nemá tolik rád, přivedli by prý banku na mizinu, kdyby mohli. Ale to říká jen v duchu, nebo když tam nikdo jiný není. Prý: Jen chytráci chtějí letáci, ostatní si nechají na náměstí poradit. Nevím, jak to Direktor myslí. Ale u něj je chytrák něco jako hlupák, odhaduju.

 

Letáky jsou tedy důležitější než my, balonky. Letáky jsou pro lidi, balónky pro děti. Ale také mi jednou starší kamarádi balónky vyprávěli, že zažili, jak přišli lidé z banky, řekli, že letáky jsou už neaktuální, nevím, co to je, asi že už mají po sezoně, a odnesli je. Už jsme je nikdy neviděli. To jsem hezky řekl, ale viděli jsme je. Nacpali je támhle do toho do kontejneru Papír.

 

Tam se nám tedy nechtělo. Tam se nám vůbec nechce, i když nejsme papírové. Ale oni by nás nacpali jinam. Až se jim nebudou líbit naše čísla. Barvy jim ještě tolik nevadí. Zatím třeba.

 

Proto je lepší ulítnout. A mně se to dneska právě podařilo.

 

Už jsem pod špičkou střechy kostela. Ne ještě nad ním, ale pode mnou jsou už lidé docela malí. Vidím tam i naši banku. Tedy proti našemu stánku je hodně velká. Proto jsem vždycky měl pocit, že na nás přísně dohlíží. 

 

Tam si Direktor chodí pro letáky a někdy i pro další balónky, když je přivezou. A po rachotě nás tam zase odváží do speciálního, jak to říká, jo, kumbálu. Říkají mu tam, ne v kumbálu, ale u přepážek pane Dlouhý, tedy oni schválně říkají, pane Krátký, buďte tak Dlouhý, ha, ha, tedy promiňte, Buďte tak Dobrý a tady si to vezměte. A jděte s tím tam ven. Říkají ven, jako kdyby tam venku bylo něco divného, ošklivého, pošmourného, to je asi něco s počasím, a Posílejte nám sem lidi. My už se o ně v bance pak postaráme.

 

Pan Krátký jenom pokývne hlavou, asi je uražený, že mu neříkají Direktore, protože Direktor přece zvládne všechno.

 

Teď zrovna Direktor kouká nahoru. To je divný, vždyť si děti můžou vzít balónky bez povolení, nebo se o to aspoň pokusit. A dospělí klíčenky nebo co tam ještě dnes máme. Aha, dneska jsou to omalovánky. Dříve jsme dávali také balené bonbony, ale to už zakázali, že je to nehygienické. Asi že jim to smrdělo, já nevím.

 

Direktor pořád kouká nahoru. Vítr mě zase naklonil, abych tam dolů dobře viděl. 

Aha, to Direktor kouká na mě. Třeba závidí. Určitě závidí. Lidé vždycky říkají, že by chtěli někam ulítnout, jako balónky, i když my jsme nikdy neletěli. Ale lidi taky ne.

 

To je ale divné, že by mě Direktor viděl jako balónek. Vždycky říká, že vidí jen čísla. Samá čísla. To nás taky s ostatními balónky pořádně zlobilo, že místo nás, našich barev, kulatého tvaru a hladkého povrchu, vidí jen čísla, která jsme měli na sobě napsaná. Někteří. A jiní už vůbec. Jen barvy.

 

Lidé dostanou jen tolik, kolik si opravdu zaslouží, říkal pan Krátký, Direktor, jak se doma napil. Pozorovali jsme ho tam, kam si nás na vozíku odtáhl, když banka  někdy zavírala dřív než on.

 

Což bylo divné, kam tedy mohl posílat lidi? Klienty, jak jim uctivě říkal. Asi byl v té chvíli na náměstí na ozdobu, jako stará živá reklama.

 

Ale o babičky a maminky s dětmi se pořád postarat uměl. A dříve, prý kdysi dávno i o maminky bez dětí, hlavně na plovárně, říkal. A mnul si při tom knírek, nebo co mu z něj zbylo. Ale pak se vzpamatoval a dodal, že to už je několik bankovních krizí daleko. Ještě před to velkou, staletou, hučel Direktor temně.

 

Za jeho zády si lidé z banky před námi přímo na náměstí říkali, že zestárnul. To když si potřeboval o poledni odskočit na jídlo, nebo něco zařídit a oni mu hlídali stánek. Ti mladí z banky hlídali stánek, pomlouvali Direktora a přemýšleli, jak to navléknout, aby ho zrušili. Stánek i Direktora. Nic z toho se prý už nehodí do nové doby manažerské. Nevím, co to je zestárnutí, ale lidé se toho bojí.

 

Letím si modravým vzduchem, obklopen jen mraky nebo vzedmutými oblaky. Vida, nejsem jen balónek, jsem i správný reklamní balónek. Kde se to ve mně vzalo? Kde jsem to trénoval? Asi spíš u koho. Vždyť já vím. 

 

Naši banku pořád vidím. Možná je menší než kostel, ale má víc skla a betonu a sebevědomí. To banka mít musí. Říkal Direktor, že dříve měl také tolik sebevědomí jako jeho banka. Někdy ale také říkal, že by chtěl mít tolik drzosti, jako naše banka.

 

Nerozuměli jsme tomu.

 

Pak mě ale napadlo, že drzost a sebevědomí je asi stejné slovo.

 

Jako Krátký Direktor, který je také Dlouhý, když je Dobrý. Já ale perlím. To je asi tím vzduchem tady vysoko. Je úplně jiný než tam dole. 

 

Co asi na mě lidé vidí zdola? Číslo 2? Nebo název banky? Mohl bych říct její jméno, ale to byste mi museli dát peníze navíc, abych vykřikoval  nahlas její jméno, vždycky říkal Direktor. Ale asi mu nic nedali, nebo se asi báli, že by moc křičel. Že by třeba překřičel i zvony kostela, ale ty dovedou přezvonit i letadlo. 

Já nevím. Ale jméno banky Direktor nikdy neřekl.

 

Tedy vlastně nějaké jméno občas řekl, potichu a zlostně, když se na ni v postranní ulici díval a byl tam jen sám s námi, ale to bylo nějako jiné jméno. A k tomu úplně neznámá slova.

 

Možná zaklínadlo starého kouzelníka, který se u nás taky jednou zastavil.

 

Nikdy nám to Direktor nevysvětlil. 

 

Ale možná lidi tam dole už nevidí ani logo tady nahoře. Jen třeba modrý flíček. Nebo taky už nic. 

 

Co na tom teď záleží. Jsem modrý balónek. To mi nikdo nevezme.

 

Jsem dvojka z banky. Neřeknu z jaké, dokud mi nezaplatíte.

 

A pak překřičím i ty zvony. Nebo je nějak přehluším. Za peníze už na něco přijdu.

 

O mě se nemusíte bát.