DSZ (2026)

 

(Dokončení z minulého měsíce)

 

Vilém chvíli až neslušně sledoval, jak se blondýna vine, zase divné přirovnání, mezi hosty večírku. 

Snad prohodila tu a tam pár slov, možná nějaké ty úsměvy, odhadoval ze svých večírkových zkušeností. 

Byla k němu zády, tak si jen domýšlel.

"Seznamte se s mou ženou."

"Ráda vás poznávám."

Nebo také:

"Jak se vám daří?"

"Výtečně. Přece jak jinak."

Nebo také:

"A musím vám představit, pana předsedu prezidenta ředitele světa."

"Moc mě těší."

 

Snad tak mohly probíhat ty rozhovory, představoval si Vilém zdálky. 

Ty to vidíš, ohni, ty to vidíš, pomyslel si trochu hořce, když se obrátil ke krbu. 

Plameny však byly nyní jako beránek na louce, jako poslušný psík pod paží své paní.

Po epickém ději taková lyrika, jenže já poezii nesnáším, okřikl se Vilém a otočil se k... očima hledal záchytný bod. 

Jistě, k baru. Nenápadně umístěný v rohu, ale jeho zkušenému oku nemohl uniknout. Všiml by si ho, našel by ho, dorazil by k němu, i kdyby tu byl dvojnásobek hostů. Na to měl už Vilém dost natrénováno. I tady.

Z desítek nápojů nábojů různě nebezpečné ráže, ukázal na ... ale pak prst stáhl.

"Něco mi vyberte, něco ohnivého," usmál se na dívku za pultem. 

Zaváhala, ale hned se profesionálně usmála. 

"Jacka D.?" zeptala.

"Výborná volba," usmál se na ni, ale utlumeně. 

Vilém byl rád, že se těmi najatými dívkami za pultem z minulých akcí nezná. 

Nic proti nim, vůbec nic, vážně nic, naopak. Ale prostě, dnes vážně nic, Asi nic. I když by to asi později šlo. Vůbec nic. 

 

Přesunul se k jednomu prázdnému stolku pro stojící. 

Vypil Jacka.

Udělal pár fotek. Pro dnešek asi posledních, co? zeptal se sám sebe. 

Čas na život, odpověděl si.

 

Odložil brašnu s foťáky do šatny.

Pár slov prohodil se známou šatnářkou.       

Vyzvedl si dalšího Jacka.

Rozhlížel se po sále. Vnitřně příjemně zahřátý. 

U sedících stolků se pilně konverzovalo, jedlo, intrikařilo. Stejně tak u stolků na stojáka, aha, u koktejlových stolků. 

V tom davu nemohl blondýnu najít. Byla atraktivní? Jistě. Svůdná? Ještě jistěji. Dala by si říct? Kdo ví? Dal by si říct on? Jen vzdychl.

Lidé se proplétali celým rozsáhlým přízemím zámku. Muži v černém, ženy převážně v bílém, nepřekonatelná kombinace. Navíc část výtěžku měla přece jít na charitu.

V některých koutech zněla decentní, tlumená hudba z reproduktorů. Doby živých a divokých kapel v hlavním sále už byla také pryč. 

Podle útržků hovorů měl Vilém pocit, že se tu kupodivu ani moc neklevetí. Občas sice zazněla narážka na toho, či onoho, ale spíše šlo o jakási obchodní (před)jednání, nebo prostě udržování starých obchodních vztahů. A možná až v přilehlých či horních salóncích probíhala opravdová Byznys jednání. 

Vilém nevěděl, nezajímal se, obchod šel vždy mimo něj. Intriky také. Sladké řeči stejně tak. Nedokázal si teď hned připomenout, co by ho ještě bavilo. Ale něco to být muselo. Chtěl o tom přece napsat knihu. Jenže teď si tam uvnitř připadal prázdný. Možná vykradený. V každém případě ničím nenaplněný.

Takže další Jack? Jak jinak.

Právě mu rozpaloval útroby, od hrdla už přecházel níž a stále níž. 

Nečekaně uviděl blondýnu vycházet ze dveří dámských toalet. Jak taky jinak, sem ještě divné ultrazápadní zvyky nedorazily.

Něco ho ale zarazilo, něco, nechtěl tomu věřit, oči ho zrazovaly či lákaly. Nejspíš obojí.

Podíval se kolem sebe.

Ne, ostatním hostům se to nedělo. Nebo jim to ještě nedocházelo?

To je přece... hloupost, hloupost, hloupost. 

Přemáhala ho snad ta ohnivá voda? Nebo co to tady dávají do coly? Třeba se z úcty k tradici vrátili k tomu jejímu dávnému kokainu. Stupidita pitomost, blbina, okřikoval se v duchu.

To musela být realita, i když ji ostatní neviděli.

Realita jen jeho.

Hltavě si prohlížel detaily ženina těla. Mladá a pevná prsa, tmavé bradavky, bříško, klín bez chloupků, To mi dali něco do pití, že tohle vidím, napadalo ho a hned se ztrácelo. Přece právě tohle zakrývají všechny ty honosné šaty žen.

Rozume, zmizni. Fantazie muže si může volně představovat. Ale stejně přece žádný pohled tohle neukáže, neodhalí.

Procházela kolem něj. Sama. Dokázala se zřejmě zbavovat lidí kolem sebe s podivnou samozřejmostí. 

Letmo se na něj podívala. 

Už byla velmi blízko.

Aby k ní mohl něco polozašeptat. 

„Já vás vidím…“ zamumlal zmateně.

„Tak to je dobře. Proto jsme všichni tady. A my už jsme se tady taky viděli,“ řekla snad neutrálně.

Pohyboval rty.

„Děje se něco?“

Slyšel její hlas.

Neznělo to odmítavě. Ani pobouřeně, jako jindy na konci krátkých rozhovorů. Zase, znělo to spíš vyčkávavě, možná zvědavě. Jako nějaký dávný test.

Nechtěl, nemohl dál tajit, co vidí. 

„Já vás vidím nahou.“

 

Dívala se na něj. Oproti jeho očekávání nijak neztuhla, její pohled nezpřísněl, nezošlivěl, její obličej se neodtáhl. 

Nepromluvila. 

„Úplně nahou,“ dodal tedy a připadal si jako ještě větší pitomec.

Nechtěl však nic definovat, posuzovat, hodnotit.

Rozume, teď se mi nehodíš, teď mi jen škodíš. Znělo to tak tupě, až se sám zarazil. Něco ho ovládalo, chyběla mu obvyklá unavená sebekontrola a cynický nadhled.

„Asi jste tu jediný,“ řekla po dlouhé chvilce, když se mu dívala pozorně do očí.

Pálily ho.

Rukou si zároveň projížděla blonďaté vlasy. 

Nebylo to nejistotou, jak se někdy stává.

Asi nějaký pradávný signál zvláštních vztahů, napadlo. Jacku, co to se mnou vyvádíš? 

 

„Možná to ostatní jen předstírají."

"Jistě, byznys, ambice, velké ideje. Naprosto k ničemu... ničemové," zasmála se.

Ulevilo se mu. Byla vtipná. Tedy snad v dobré náladě, tedy snad šance.

A tolik ho toho začalo napadat.

„Máte vzácný dar,“ vkročila však do jeho řítících se myšlenek.

„Nevím. Já? Copak to ostatní také nevidí?“

„Jako u nás. Velké mozky, kreativitu by mohli rozhazovat nebo rozdávat po hromadách, ale jinak jsou vyschlí. Už bez základní energie.“

 

Otočila se, jako by hledala u někoho odpověď. Téměř na povel kolem nich procházel starší muž. Draze oblečený, to poznal Vilém hned. Upravený, distingovaný.

„Hezké šaty, drahá.“

 

Řekl jí s úsměvem a pozvednutím sklenky.

Ale pokračoval dál v cestě, nezastavil se u nich, nezkusil své šance.

„Vidíte?“ obrátila se kráska na Viléma. 

Podíval se jí do očí.

Zářily.

 

„Máte vzácný dar. V sobě, “ řekla znovu a nějak nově.

"Jako já… takových mužů jsou přece tisíce, miliony."

"Možná. Snad. Uvidíme. Ale tady jste asi jediný."

"Nevím, nejsem výjimečný."

"Všechno nasvědčuje tomu, že jste. Ale teď mě zase omluvte. Ještě mě něco rychle... tady... čeká," jakoby přemýšlela nebo v duchu zpracovávala přicházející informace. 

 

Opět od něho odcházela. Směrem ke krbu, jak jinak.

Cítil to ještě bolestněji než poprvé. 

 

Tuhl na místě, kde ho opustila. 

"Dost dobrá, co?"

Vilém se otočil po známém hlasu.

Mluvka se po svém zvyku vynořil rychle a nenápadně.

 

"Viděl si to?" zeptal se zmateně Vilém a rázem si připadal jako puberťák. Takhle už si dlouho nepřipadal.

Nebylo to tak špatné.

"To teda viděl, to si piš," mluvka neskrýval pobavení.

„Oblečená, neoblečená jako…,“ přemýšlel Vilém nahlas.

„Jako podnikatelka. Přek-kva-pe-ní,“ protahoval mluvka.

"Neznáš jí, kdo je to?"

O mluvkovi se vědělo, že zná snad každého.

"Jo. Už jsem ji párkrát viděl na našich podnikatelských akcích, to jo. Jméno si nevybavuju přesně. Snad Fal-něco něco - ová, tak nějak. Jen mi dnes připadá..."

 

"Co?" skočil mu Vilém do řeči.

 

"Počkej, přemýšlím. V něčem trochu jiná. Je to ona a není to ona. Změnila se. Vzhledově je to ona. Pohybem, úsměvem, očima, je jiná."

"Aha. To zní jak z nekonečnýho televizního seriálu," zkoušel si ho Vilém dobírat, aby se dozvěděl víc.

"Když myslíš. Ona a její manžel, ne manžel zatím ne, přítel, mají někde na severu fabriku a kolem síť obchodů. Zatím neexpandují celostátně, dobývají jen region, ale úspěšně. Mají dost dobře nakročeno."

"A ten... přítel, tady dnes není?"

"No, to je divný. Myslím, že přišli oba spolu. Ale... – okázale se rozhlédl – nevidím ho tady. Jak ho jednou uvidíš, nespleteš si ho s jiným. Vysoký, svaly, ostře řezané rysy. Ale ona je tu a on ne," protahoval mluvka, jakoby zkoušel pomalu sypat sůl do náhle otevřených ran. "Asi... asi ho kvůli tobě zavřela do skříně," dodal ještě jako závěrečnou ránu.

"Vtipné, kam jinam," odpověděl mu Vilém rozmrzele.

Dotýkalo se ho všechno, co se jí mohlo dotknout. I na tu dálku.

"Prý je to...," jako by si mluvka vzpomněl, i tentokrát záměrně prodlužoval slovní rozmýšlení ... velmi harmonický vztah."

"Tak určitě," zmohl se náhle velmi rozmrzelý, až naštvaný Vilém jen na fotbalový pozdrav.

"Tak určitě taky, sorry," pomohl si rovněž mluvka frází, tisíckrát už vyřčenou. Úsměv měl od ucha k uchu.

"Počkej, tam u krbu se něco děje," řekl náhle mluvka, který měl v povinnostech mít oči a uši všude po zámku.

Také Vilém se tím směrem, ke krbu, zadíval.

K jeho, ano, už jí tak v duchu říkal, blondýně, tam přicházel nějaký muž. Ale takhle z dálky nevypadal harmonicky. Spíš majetnicky. Možná až naštvaně.

Něco asi říkal.

Nevypadal ani jako vysoký svalovec, ostře řezané rysy, zapamatovatelný. Spíš pomenší, tvarohovitý, zapomenutelný. 

 

V tom svém popisu se teda mluvka moc nevyznamenal, říkal si Vilém. Nevadilo mu to.

 

Blondýna byla opět celá v bílém, jako většina žen kolem ní. Cola a Jack asi ve Vilémovi už zeslábli. Jeho očím už nenabízeli ten pohled, který, ach.

Hovor blondýny a toho muže neslyšel zřetelně. A tak se ke krbu poměrně rychle blížil.

Mluvka, jak jinak, už byl coby samostatná jednotka asi o deset kroků před ním. Rychlý nenápadný pohyb též patřil k jeho kvalifikačním schopnostem. 

"...no konečně, běžel jsem za tebou přes celý sál. Tos mě jako neviděla, jak jsem na tebe mával? Tak jsi přece přišla. A kde je Karel?" slyšel Vílém konečně jejich rozhovor.

"Známe se?"

"No, neblbni. Stovky let, přece."

Vilém už uviděl ze strany své Ženě, už ji v duchu označoval velkým písmene, do tváře. 

Čekal, že bude zaskočená hrubostí toho muže. Nebo naštvaná.  Nebo aspoň překvapená, že ho vůbec nezná, nebo zná až příliš.

Ne.

Nedokázal ten chladný výraz popsat. 

Otočená těsně zády ke krbu si toho muže prohlížela. 

 

Vilém by jí pomohl. Odtrhl by je od sebe, nebo se o to aspoň pokusil, i za cenu, že by padl na podlahu po ráně jako první.

 

Ale ona vůbec nevypadala, že potřebuje pomoci.

 

Ne, otáčela se. Už byla ke krbu čelem. Muž se jak v pohyblivém kruhu otáčel souběžně také.

Nyní byl zády ke krbu on.

 

Sebejistě se usmíval, všímal si Vilém.

Pak muži úsměv tuhl.

Oči se mu rozšířily.

Scéna náhle zrychlila.

Muž zařval. Zařval, ne zakřičel. 

Na klidný a důstojný večírek se to vůbec nehodilo.

Stejně jako se na něj nehodil hořící muž. 

 

Vilém nechápal, co se stalo a jak se to vůbec mohlo stát. 

Ale muži hořelo sako, kalhoty, možná i vlasy, nebo co všechno na ně bylo k hoření.

 

Muž zase zařval.

 

Viléma napadlo, že muž se rozběhne k bazénku, aha, ten jen vlastně zamrznutý, nebo k hasicímu přístroji, nebo někam v šíleném běhu. 

 

Ale muž jen poskakoval na místě a snažil se strhnout ze sebe aspoň to sako a snad i uhasit vlasy.

 

Ale zdejší strážci byli nečekaně pohotoví a vycvičení. Jeden už přibíhal s hasicím přístrojem, druhý, rychlejší pak před ním s kufříkem s červeným křížem v ruce rozháněl rozhodnými pohyby lidi před sebou. 

Viléma napadlo shodit své sako a pokoušet se hořícího muže uhasit, ale Žena se k němu náhle otočila. Lehkým zavrtěním hlavy ho od toho odradila. 

 

Strážci už byli na místě a zachraňovali.

Bylo jasné, že na tohle budou stačit sami.

„Už je to v pořádku, vraťme se byznysu, nic se nestalo,“ halasil kolem sebe mluvka ke všem a k nikomu.

"Vezmem ho dozadu na ošetřovnu, do kumbálu," řekl ten svalnatější zachránce.

"Dejte na něj pozor. Dostal se moc blízko k ohni," řekla Žena. Jeho blondýna.

 

Strážci polovlekli již jen doutnajícího muže mezi sebou. 

Hosté jim dělali místo, aby mohli projít. 

„Pojďme zpátky k zábavě,“ říkal stále mluvka hostům a očima je tlačil zpět do sálu, Či aspoň dál od krbu.

 

Hosté se tedy už zase ochotně vraceli ke svým pochoutkám, jídlu, pití a Byznysu.

 

Vilém automaticky sáhl po foťáku, než si uvědomil, že brašnu odevzdal do šatny. Taková neprofesionalita. 

 

Žena šla za zachránci, ale na okamžik se zase otočila k Vilémovi. Pochopil, nebo v to aspoň doufal, že pochopil.

 

U schodiště všichni tři muži zatočili doleva, snad k ošetřovně, nebo co pod tím označovali. 

 

"Děkuji vám. Postarejte se o něj. Vážně děkuji. Já si tu ještě něco zařídím," řekla jim Žena. 

 

Trojice mířila stranou do ztracena.

 

Žena se zastavila.

Počkala na Viléma.

Úplně sebejistě, bez myšlenek odepnul provaz u schodiště, aby Blondýně uvolnil cestu.

Jen kývla. 

Šla do schodů. 

Vilém vrátil provaz zpět. 

A vydal se vzhůru.

Za ní.

Mířila stále výš. Prošli prvním patrem, kde bylo pár osamoceně postávajících mužů, kteří někam diskrétně a důležitě telefonovali. Nikoho si moc nevšímali.

 

Vystoupali do druhého zámeckého patra. Vilém tušil, že zde jsou ještě lepší ubytovací apartmá než v prvním patře, kde dříve také občas skončil. 

 

Žena šla stále stejným tempem. To Viléma překvapilo, čekal by zvolnění, nebo vystupňování tempa. Ale nechával se vést. 

Došli asi do poloviny chodby, jež byla orámována parožím kdysi střelených... vlastně nevěděl, ani nechtěl vědět, co to bylo za ulovená zvířata. Z prohlídky zámku to už dávno a rád zapomněl. 

Odemkla mohutné dveře. A vklouzla dovnitř. Vilém za ní. Zvědavý. Možná i vzrušen vším tím.. lovem? Na tom nezáleželo.

"Tak jsme tady," řekla neutrálně. 

"Uf, to bylo něco," vrátil se Vilém myšlenkou ještě do přízemí.

"Bylo a je to pryč. Je to minulost. My jsme zde a to je přítomnost. Naše," řekla a Viléma napadlo, že něco takového přece dříve říkal ženám při záletech on. 

V době rozvodových tahanic. Možná i v době předrozvodové. 

Vlastně už je to také pryč. Je to minulost, moje minulost, jen minulost, zkoušel si opakovat svou novou afirmaci. Líbila se mu.

"Dáme si něco z minibaru, co? Je dobře zásobený," ptala se ho Blondýna už z vedlejší místnosti, zatímco on ještě stál v předsíni za vstupními dveřmi. 

Přikývl. 

 

Cítil se nějak zpomalený. Proti ní určitě. Proti minulosti... je to minulost, moje minulost, jen minulost, zopakoval si a nejistota, váhání snad byly pryč.

 

Nebo od něj aspoň uraženě poodstoupily.

Konečně. 

Žena nalévala do sklenek rubínovou tekutinu. Pro něj, pro sebe. Nebo pro sebe, pro něj.

 

Z velké místnosti, až překvapivě velké, vnímal jen bytelnou manželskou postel.

 

Svezl se do měkkého křesla.

Otočila se se sklenkami k němu. Jednu mu nabídla. Sedla si do křesla, které bylo velmi blízko tomu jeho.

 

"Na co?" zeptal se trochu hloupě, naivně, ve vleku událostí, ale bylo mu to jedno. 

"Na nás, na naše cíle," nabídla, aniž zaváhala. 

"Na naši radost," zkusil to on.

"Ano, jistě. Na naši radost, potěšení, to také," souhlasila slovně i pokýváním hlavy. 

 

Zlehka se napili. 

Teprve teď se Vilém víc rozhlédl. Opustil tak pohledem její tělo, její pohyby.

Všiml si, že i zde byl krb. Ohořelá dřeva v něm. Vilém měl pocit, jako by zde také hořel oheň. A to nedávno. Velmi nedávno. Divné. A nesmyslné.

 

Teplo v místnosti přece obstarávaly decentně ukryté radiátory.

"Tak tady se nemůže nic stát," zkusil zavtipkovat a stočil oči od krbu k Blondýně.

"Ale to by byla škoda. Možná věčná škoda," řekla s úsměvem, jak ze starého filmu s duchy, a zase se napila.

Následoval jí. 

V pití.

"Hezké apartmá. Moc hezké. Vaše?"

"Jsem Agnetha, nebo Helena, nebo... co na tom záleží... jak chceš."

"Vilém, jenom Vilém fotograf."

"Moc mě těší, Viléme..., umělče. Tenhle prostor, apartmá, je můj, jejich, teď ale náš."

 

Stále se na něj dívala. 

"Kde je asi teď hořící muž?" vzpomněl si ještě, protože nevěděl, jak dál pokračovat. 

 

Stále ještě byl nejistý.

 

"Zapomeň na něj. Nebyl důležitý."

Podíval se tedy na svou sklenku. Opravdu, ta byla důležitější. Právě teď.

 

"Je to dobré pití. Možná sherry? Takové..."

... ohnivé"

... ohnivé."

 

Řekli oba zároveň. 

Zasmáli se. 

Jejich slova i úsměvy se potkaly.

 

"Ano, to je to správný slovo," řekl Vilém a stále víc se tak cítil.

"Ano, to je ten správný čin," řekla Agnetha. Tomuto jejímu jménu dával přednost. Bylo měkké a mazlivé. I když ona sama tak měkce a mazlivě v některých chvilkách nepůsobila.

 

Dopili.

Podíval se na ní.

Kývla. 

Dolil další pití. Snad sherry, snad portské, snad nějaký jiný druh skrytý v hranaté lahvi, kombinace, kterou neznal a která byla... ano, už to vlastně řekl. 

 

Oba jsme to řekli. Ohnivá. Běželo mu hlavou. 

Ale stále pomaleji.

S dalšími kapkami tekutiny jeho myšlenky zpomalovaly.

Začínaly mizet, ještě než stačily přijít.

 

Mlčky si dali i třetí dávku.

 

Dolila i čtvrtou, která, která, myšlenky už Vilémovi došly. Nastupovaly a zůstávaly jen jeho pocity.

 

Osvobozoval se od dávného a dlouhého sevření.

 

Potom skleničky položil na stolek před sebou. Ona také.

 

Možná trochu nemotorně, protože se jejich ruce dotkly.

Opět ucítil horkost, ne, přímo oheň jejího těla. Ale i tohle klišé v jejím žáru hořelo a mizelo.

 

Vstali a přitiskli se k sobě.

Políbili se.

 

Na chvíli od sebe odtáhla jeho obličej, aby se jí mohl podívat zpříma do očí.

 

Modré, světlé, ocelové, kovové, propadal se, vpíjel se do nich. 

 

Teď byly temné. Kráčel v nich muž. Bez úsměvu. Lehce nahrbený. Jako by ho pohyb vyčerpával. Oči mu těkaly do stran, tam a zpět a tam. S prázdným výrazem. Vyčerpaný minulými boji. Vyhořelý. Snad jen někde v hloubi duše, těla mu ještě hořel vnitřní oheň. Jeho energie byla utlumená.

 

Vilém se poznal.

 

Ale díval se dál.

 

Oči Agnethy nyní zezlátly. Žlutá, červená, oranžová, ohňová. 

 

Barvy se před ním míhaly jak... v krbu. 

 

Viděl dalekou, dalekou zemi. Plnou ohňů, ale vyhasínající. Plnou síly, ale uvadající. Na okraji ohňů chladná sněhová vrstva, která rostla a utlumovala žár i život bytostí neznámých tvarů i pohybů i příběhů.

 

Vše zmizelo.

Agnetha si ho opět přitáhla k ústům.

 

Klesli na postel. 

…

…

…

 

Pak odpočívali.

Podíval se na starodávný strop s tlumeným světlem na sebou. A… vlastně ho to nepřekvapilo, dokázal se dívat až na zimní oblohu, kdesi přímo nad nimi. Nevěděl, jak to dokázal, ale dokázal to.

Podíval se ke skříni u dveří do vedlejšího pokoje. Přes její dveře viděl ženu svalenou na dně skříně. Vyhaslou, bez podstaty. Vybledlou. Jen tělesná schránka. Jako vypuštěná, vyfouklá figurína. Prázdné tělo. Jehož vnitřní podstatu si někdo vypůjčil. A její tvář... měla tvář Agnethy. Ale tahle byla bledá, bez ohně. 

Podíval se pak na tu svou Agnethu, která ho na lůžku s úsměvem pozorovala.

Přesto, překvapen, ale ne vyděšen, cuknul pohledem ke skříni u vchodu do koupelny. Skrz její dveře viděl i druhou postavu. Ležela, spala? Vysoký, muž s ostrými rysy. Takového by nezapomněl. Samozřejmě. 

Vilém se usmál. Snad nikdy toho nevěděl tolik jako právě nyní.

Proto se přestával divit.

„Tohle umíme, když to potřebujeme. A teď to potřebujeme. Chybí nám oheň. A tobě chybí… zaplnění vnitřního prostoru,“ slyšel Agnethu. Pravou rukou měla na jeho rameni, druhou na jeho břiše. Jela s ní stále níž.

Hřálo to.

Pak dopili lahev s rubínovým žárem uvnitř. 

Sílu už opět nabral. 

Aby ji mohl předat dál. 

…

……………

 

Bez zábran.

Beze všeho.

Bez. 

Všechno.

Pak usnul. Propadl se do vod, které kolem něj hořely.

"Haló, probuďte se. Vstávejte, Všechno už tady skončilo."

Zmateně se díval kolem sebe. 

Seděl na dlaždičkách se zámeckým znakem vedle záchodové mísy.

Na dveře kabinky znovu někdo zaklepal.

 

Vyšel ven. Vyšel, nevypotácel se, vyšel. Upravený, jako by si jen krátce odskočil z večírku.

Uklizečku to překvapilo. Čekala asi někoho jiného.

„Tohle ale jsou dámské toalety a večírek už ráno skončil. No… tak kdybyste dovolil," prosmýkla se s kbelíkem kolem něj.

Její tón byl navrch omluvný. Ale vespodu znělo: No fuj.

Rychle vyšel ven. Zneklidněně, ale ne vyděšeně zaplul na pánské záchodky.

Potřeboval si to „tam dole“ zkontrolovat.

Jen klid, v klidu, říkal si, když viděl, že nic nechybí. A navíc se cítil jako atlet po životním výkonu, který však už prošel následnou kontrolou u… doktorky, řekněme.

Byl tam dole pomazán neznámou látkou, asi mastičkou, která mu ale určitě připadala hřejivě hojivá.

Pár týdnů zdrženlivosti, což by u něj nyní neměl být problém, a vše bude jako dřív. Ne, jako dříve ne. Lepší než dřív. Mnohem lepší.

I tohle tak nějak jistě věděl.

 

Vilém teď procházel zámeckou chodbou. Studeně prázdnou.

Také on se cítil prázdný. Prázdný až do svého samého dna. 

Ale nebyl studený. Věřil na své zaplnění.

Vedle šatny našel klíče jako obvykle schované na známém místě. Otevřel si dveře od vedlejší místnůstky.

Tentokrát zde nebylo moc zapomenutých či odložených věcí. Žádné kalhotky, ani podprsenky. Jedna bílá rukavička. Několik mobilů. Jeden notebook. A jeho brašna.

S foťáky. Tady se věci neztrácejí.

Možná lidé, došlo Vilémovi.

Věděl už, že Blondýna je pryč. Až už vypadá jakkoliv. Ať je odkudkoliv. Asi navždy pryč.

Myslel si, že se bude cítit posmutněle, či snad romanticky rozervaně, ale nic z toho. Chápal toho tolik, že na staré pocity nezbývalo místo.

Začne něco nového.

Vyšel z místnosti.

Míjel krb.

Studený. Vyhaslý. 

Pochopitelně, řekl si.

Vilém byl prázdný. 

Ale byla to prázdnota, která stále čeká na své zaplnění. S nadějí.

Chodbami se míjel s dalšími uklízeči a uklízečkami. 

Nevšímali si ho.

Zvyklí. Diskrétní. Lhostejní.

Den byl chladný. Osvěžující. 

Vilém došel k autu. Vzpřímený, silný, s úsměvem. 

Podíval se na oblohu. 

Snad tam viděl i lehké žlutorudé záblesky. Nebo se mu to jen zdálo.

Nechával na sebe působit okolí. 

Myšlenky mohly přijít až později. 

 

V redakci se podíval na fotky.

Technicky perfektní. Jako vždy.

Jen žena, Agnetha, Helena či dalšími jmény zvaná na nich nebyla.

Očekával to.

Jen rozumem, prázdnými a chladným slovy pak napsal popisky k fotkám z akce na zámku.

Odevzdal vše, co bylo třeba.

Ano, odevzdal jsem vše, co bylo třeba, ujistil se znovu.

Odpoledne mu zavolal mluvka. Říkal, že se na zámku byznysovalo až do rána. „Velmi podnětné,“ dodal, ale zřejmě bez ironie. Pak přešel k tomu, co nejspíš považoval za hlavní. Že je mu to děsně, vážně řekl děsně, děsně líto. Ráno ale prý viděl odcházet jeho, tedy Vilémovu ženu, tu blondýnu, víš, se svým přítelem. Vysokým, šlachovitým, s ostrými rysy. A byli prý, zvláště ona, úplně bledí, vysátí, vymačkaní, takže si noc určitě užili. Asi víš proč, co?

„To je život,“ řekl na to Vilém.

A ještě než ukončil hovor, slyšel mluvkovo uchichtnutí.

Vilém se také usmál. Věděl, on věděl. Ta moc vědění byla silná.
Stále v něm ale byla prázdnota.

Čekající na zaplnění.

Čekal tedy.

Svou roli snad naplnil. 

 

Zmizelo už pár týdnů. Život Viléma se jinak moc nehýbal.

Právě teď postával u okna devátého patra jejich mediálního domu. 

Měl za sebou poradu. Obvyklé kecy. Obvyklé úkoly. Obvyklé pocity. Obvyklá budoucnost.

 

Díval se na ulici. Díval se nad domy. Díval se na oblohu. 

 

Její vzdálenou modří náhle v dálce sjel osamělý ohnivý blesk jako znamení.

A Vilém věděl. Potvrzeno. 

Cítil, že prázdnota v něm byla právě zaplněná. 

Už nemusel na nic čekat.

 

Vzal si telefon.

Napsal šéfovi esemesku.

--Ozvu se. Nesháněj mě. Beru si dovolenou. Tvůrčí.--

A vyšel z budovy do ohnivého světa. 

 

Konec