DSZ (2026)

 

(Malé čtení na prázdniny)

 

Svého focusáka z lepších časů zaparkoval na vedlejším parkovišti. Do odlehlé a špatně osvětlené části ho nasměřovali podle jeho pozvánky. Obsluha, křiklavě oblečená, rádoby z dob skutečné zámecké šlechty, přejela Viléma pohledem jako druhořadého. 

 

Vilém tu byl nutné zlo, ale trpěné. Věděli to oni. Věděl to on. Nevadilo mu to. Novinář z bulváru. Z toho měkkého, poměrně přítulného a na oko vlídného.

 

Vystoupil a lehce zívl. Neutrálně se podíval na toho slouhu, ale ten už mu ukazoval záda, když se spolu s kolegou přesunoval k dalšímu osamělému autu před závorou. Již před tím vypadal trochu naštvaně, že musí hlídat tuto část, kde se s celebritami opravdu nesetká. Ale to už si možná Vilém trochu domýšlel. Vždyť nebyl na podobné akci poprvé. 

 

Taková akce je vždy ohlašovaná jako zaručeně originální. Jen její téma a prostředí se mění. Někdy pak lidé přicházejí jako námořníci či piráti, nebo jako sci-fi ušatci, nebo jako hippies, nebo..., na tom vlastně moc nezáleží.

 

A dnes to byli podnikatelé z podnikatelské komory oblečení jako... podnikatelé. 

 

A proto tu byl on. 

 

Štípnul se do každé tváře. Dřív se tak vždy soustřeďoval před večerní akci. V poslední době se tak však spíše vždy ujišťoval, že je to on, že je naživu a vše běží naživo.

 

A že to tu není žádná umělotina. Tedy žádná AI, která už kradla nebulvárním kolegům články i fotky. A pomalu také videa. Jemu ještě ne, i když s její pomoci by už dokázal vytvořit značně divoké obrázky, které... 

 

Ale k čertu s ní. Tak zlé to s ním nebylo. Ještě, zatím, kdo ví. 

 

Pikantní, ale jakousi inteligencí vymyšlené a stvořené obrázky jeho bulvární mediální skupina naštěstí odmítala. Od Viléma prostě žádala většinou jen další a další "VIPíčko masíčko". 

 

Dříve to byly hlavně nachytávky někoho s někým, nebo vylomeniny někoho někde, aby se to dobře prodalo. Ale doba už se nějak podivně  a možná i protivně zklidnila. 

 

Čtenářům a jeho šéfovi, nebo spíše jeho Šéfovi a jejich čtenářům, v tomhle pořadí, už stačily hlavně fotogalerie. Plné dobře vypadajících a usměvavých a ještě/už stále známých lidí. 

 

Byť často v ošklivých šatech, aspoň podle Vilémova názoru. Ale byla to jejich věc, když na sebe chtěli upozornit co největším množstvím své odhalené kůže, nebo naopak látkou pro tři a make-upem pro čtyři. 

 

Ale dnes to měl být důstojný večer. Klidné róby, podnikatelská elita má ráda decentní prostředí zámku zdejšího zbohatlíka, léty už očištěného. Žádné skoky do bazénu a nahé tanečky. Stejně už byla zima. 

 

Zima. Zima tedy je. A ohně, jako vodítko další cesty, viděl až před zámkem. Byl čas vyrazit i s fotografickým nádobíčkem, jak za starých slavných časů paparazziů. Dnes už jejich slávu většinou odvál čas. U Viléma toho nebylo k odvátí tak moc.

 

I když… Pamatoval hodně hezkých dívčích a ženských zadečků i nevinně protřelých úsměvů krátce zletilých andílků. A těch fotek s nimi. A těch příběhů s nimi. A těch nocí. Ne. Jen nezačít vzpomínat.

 

To bylo dřív.

 

Vilém se ještě automaticky přiškrtil kravatou. Přitom se spíš náhodně podíval před sebe nad sebe. Vlastně by čekal mrazivě a nehybně modro-zelenou oblohu, jak z obrazu Zimní noc starého mladého mistra. Ale ta dnešní obloha se různě měnila. Chvíli tolik hořela, že by spíš tipoval na letní večer, chvíli tmou jen problikávaly ohnivé prameny, jakoby lítostivé a pak zase...

 

Radši toho pozorování nechal. Za pozorování oblohy placen nebyl. Navíc nebyl žádný romantický básník, naopak věcný psavec popisků pod své fotky, tedy krátkých popisů atmosféry a celebrit na fotkách. Editor to pak většinou jen lehce vypulíroval. Doba naprostého vymýšlení bez základních faktů už taky byla dávno pryč. 

 

Romantika by Viléma stejně jen rozptylovala. A oblohu sledoval, jen když si prostě náhodou přitáhla jeho pohled.

 

Vždycky si říkal, že kdyby tam letěla krásná čarodějnice na koštěti, tak by ji s chutí vyfotil. Později dodával: a to by asi bylo vlastně tak možná nějak všechno...

 

Těch teček za větou by dělal ještě mnohem víc. Každým rokem, každým měsícem.

 

To by se ještě vidělo, ještě třeba přece žiju, řekl si teď Vilém. Náhle vzpurně. Mohl bych s čarodějnicí udělat malý rozhovor. Vlastně i velký. Malý pro jeho platící bulvár. Velký pro jeho knihu, která snad někdy. A tak podobně. Klasický příběh. 

 

Na dálku si myslel, že jsou to pravé ohnivé louče, které viděl v tolika filmech. Zblízka ale ne. Plameny se kroutily stále stejně, nějak mechanicky, uměle. Vždyť také umělé byly. Nasvícené proužky látky monotónně ofukované a rozháněné skrytým ventilátorem. Tak tyhle elektrické plameny tu zámecký pán nechal zavést, říkal si. Ach jo. O kousek romantiky a nostalgie méně. 

 

Trochu stranou pohledům hostů se ukrývala i skvrna tmavější než její okolí. Ano, tam měli o čarodějnicích pořadatelé a návštěvnicí velkou fatru a slávu a později přivolaní hasiči pak velkou potíž.

 

To už byla minulost. Dnes žádný živý oheň. Bezpečnost všeho nade vše. 

Jindy by ještě čekal trochu stranou u vchodu. Připraven někoho zajímavého vyblejsknout, ale dnes bylo zakázáno fotit přicházející podnikatele. Stále mu to přišlo zvláštní, při tom jim přece nic nehrozilo. 

 

Ale respektoval to. Stejně tak už ani nebyl čas skrývat se někde ve větvích či v křoví, jako za velmi starých časů. Už byla zima. 

 

Jinak by o svou exkluzivitu focení příště přišel. A pozvali by jeho kolegu, protože tento lehký bulvár potřebovali i podnikatelé. Velká média totiž měla nos nahoru a fotit tyhle regionální dotační příživníky, ehm, živnostníky moc nechtěla. Snad jenom když překvapivě přebírali nějakou cenu nebo státní vyznamenání. Ale fotky u bazénu, nebo v překrásném zámeckém sále? No jděte, to se k nám nehodí. Protože neplacená reklama. 

 

Chtěli hlavně ilustrační fotky ke svým báječným, jedinečným, exkluzivním článkům. A tak k nim začala chodit Ta umělá, jak jí říkali AI. Nejdřív se jí sice smáli oni a nazývali jí ÍÁ, ale pak se oslové začali stávat z nich, vážených novinářů.

 

Ale Vilémovi jich líto nebylo. 

 

Znovu teď ukázal vyšlechtěné stráži u dveří svou pozvánku. Otevřít brašnu, vysvětlit si navzájem, co a jak může či nemůže fotit nebo jinak škodit. Pak po něm ještě přejeli detektorem, asi kovů. Nebo snad výbušných myšlenek a myšlenek, ha, ha. Ale těch se u něj nemuseli bát. To uznával sám Vilém. 

Touhle částí procesu asi opravdové VIP neprocházely. Kvůli nim byl i jindy běžný bezpečností rám, byl... byl, aha, vypadá to, že byl odsunutý támhle stranou.

 

Vilém vstoupil do světel a tepla. Odložil si v šatně a odskočil si. 

 

Pak už se vydal směrem k hlavnímu sálu. Procházel rozlehlou zámeckou halou, kde hořel velký krb. Pravý krb s pravými poleny a plameny, považte. Všechno to bylo pravé, jak se na podnikatele slušelo. Ti přece nemůžou být leví. Ha, ha, další Vilémům interní a osobní vtípek. 

 

Kolem krbu korzovali lidé. Směrem do sálu, ze sálu, či jen tak prostorem. A ten krb je... pozoroval, napadlo náhle Viléma. Naštvaně trhl hlavou nad tou hloupostí, co ho napadla. Někdy by se myšlenkám neměla poskytovat úplná volnost, napadlo ho chytře. Nebo mu to aspoň přišlo chytřejší než ta předchozí hloupost. Ten krb prostě hořel. To krby obvykle dělají a dřevo v nich praská, nic neobvyklého.

 

Vzpomněl si na ty umělé louče venku. Tak tohle tady uvnitř ještě bylo opravdové. I když... Zblízka se mu krb a jeho plameny zdály ochablé, jak tisíceré ruce znaveně žádající o pomoc. 

 

Tak dost, dost bylo pocitů, jen ohni hřej a ty táboráku plápolej, já tu mám svou práci, okřikl se Vilém ve stylu staré písničky. 

 

Pak dostal skleničku šampaňského na rozjezd. Tedy spíš na přípitek po proslovu, měl by ještě chvíli počkat s jeho ochutnáním. 

 

Zaváhal. Byl tu autem. 

 

Rozhodl se, že aspoň lehce v bublinkách olízne jazyk. A kdyby něco víc... tak nic. Žádná cesta domů. Po odchodu hostů by se svalil do jednoho z pohodlných křesel. Sice v přízemí, ale decentně v ústraní. Nebylo by to poprvé, co by toho využil.

 

Už dávno nedělal divoké scény, už dávno nezvrac- A dost. Začínal být na sebe naštvaný za takové úvahy. Dnes se jich vyrojilo mnohem víc než jindy. Obloha, louče, krb. Přemýšlel, co mají společného. Světlo? Možná. Pokud to bude důležité, tak mu to dojde. 

 

Ale teď se zase nutil těšit se na jídlo a pití a dobrodružství. Spíš jen na jídlo. Dobrodružství tady nečekal. Naopak doma by se pak v TV něco napínavého, možná sportovního, určitě našlo.

 

Takže dobré jídlo a trochu konverzace, kdyby na někoho narazil. Nebo možná někdo na něj. Na to, že byl novinář, moc družný Vilém nebyl. A že by ho někdo oslovil, taky moc nehrozilo. Snad jen u obvyklých podezřelých, připomněl si Casablancu.

 

Takže jídlo, jídlo a zase jídlo. Po malých kouscích to vyjde ve velkém, to už věděl. 

 

Žádné podobné fotící mediální zlo tady nebylo. Takže měl bez omezení přístup téměř ke všemu. Tady se na visačky s různou mírou důležitosti nehrálo. S výjimkou horních salónků a pokojů. Tam nemohl a vůbec mu to nevadilo. Po schodišti – v něčem mu připomínalo to z Titaniku, i když to časově vůbec nehrálo – vzhůru. Nebo také dolů. Záleží na směru pohybu. No, i tam párkrát v minulosti byl, když...

 

Ale proč dnes?

 

I když šlo jen o to překonat provaz, který hlídali dva statní borci, kteří...

 

"Aha, tisk, tedy vlastně dnes už hlavně elektronická média, jsou tady. To už skoro můžeme začít," zaslechl tiskového mluvku podnikatelské komory, který se k němu hrnul. 

 

Potřásli si rukou. Krátce. Znali se už dlouho. 

 

"Dneska žádná vatra venku, žádné louče uvnitř," usmál se na něj Vilém.

"Blázníš, po těch čarodějnicích už nikdy. Žádný otevřený oheň. Z té staré slávy zůstal jen oheň v krbu. I ten měl namále, ale pro dnešek ho zase zapálili. Asi jim zbylo ještě pár polen."

"A v té nové slávě se přešlo na elektrické vytápění a přímotopy, co? Nebo snad teplovody," musel si Vilém rýpnout. 

"Jdou s dobou," přitakal mluvka.

"Kam?"

"Užívej dne a moc nepřemýšlej, škodí to tvému psaní," rýpl si tentokrát mluvka.

"Mý popisky to vydrží."

"Víš, nechtěl bych, abys to zase jako minule splet´. Tady máš seznam nejdůležitějších hostů i s jejich profesí a krátkým životopisem."

 

Předal mu jakési papíry. Vilém si je zastrčil do omšelého saka. 

 

"I s jejich honosnými tituly, co?" podloubl mluvku.

"Bez těch to dnes nejde. Někdo je předseda něčeho, někdo je ale prezident něčeho, někdo tajemník, tak abys to zase... ty víš."

"Tak už mi to nepřipomínej, nebo se zase spletu." 

"Nespleteš se, proto jsou na těch papírech i malé barevné fotky."

"No ty vole, na fotky a popisky jsem tu přece já. Já ti taky nefušuji do mazání medu kolem huby..."

"Jo, jo. Časy se mění. Zatím se měj. Už mi, támhle vlevo, prezident komory, žádný předseda, ukazuje, abych k němu šel. Tak užívej dne."

 

A byl pryč. Jako by se mezi lidmi vypařil. To uměl. To pro něho bylo typické. Asi jeden z kvalifikačních předpokladů. Rychlý jazyk, kterým ale nikoho nezraní, nenápadnost, ale všudypřítomnost a schopnost se vytratit, je-li třeba.

 

Vilém by to dělat nechtěl. 

 

Z přetlaku přemýšlení a úvah si usrkl ze skleničky. Dobré, šampaňské bylo dobré, ostatně nebyl žádným odborníkem, aby mohl říct, že není dobré, takže muselo být dobré. Nebo tak nějak, když mu chutnalo dobře. 

 

Už docházeli poslední hosté, nebo aspoň ti, co vypadali nejdůležitější.

 

Start akce je na spadnutí, napadlo ho stará fráze. Zábava pro ně, práce a teprve pak zábava i pro něj. Kde jsou doby, kdy práce rovnala se zábava? 

Vilémova pracovní část začínala. 

 

Cvak, pódiový stůl. Teď už plně obsazený. Cvak, prezident, dobře, prezident, ne předseda, komory za mikrofonem. Cvak, první místopředseda komory za stejným mikrofonem. Cvak, vybraní lidé v sále. Cvak, starosta. Ejhle. Cvak, byl tu i šéfredaktor konkurenčního bulváru. Dnes tedy jako zástupce vážených podnikatelů? 

 

A hele hele, cvak, cvak, cvak, známější zpěvačka. Jako překvapení ukrytá v zákulisí. Veeelký potlesk. Vilém cvakal dál, bez zvuku i se zvukem. Jednou se tomu říká cvakání snímků a tak to bude, i kdyby elektronika a AI nebyly, nebo spíše byly už vždy a všude. Tiché. Bezejmenné. A výmluvné.

 

Místo lidí.

  

Pak už si dal sám sobě pauzu, aby si sám cvaknul. Dopil přípitkovou skleničku. Pak sáhl po CC cole na tácu. Vždyť bylo teplo a žíznivo. A rychle ještě po jedné.

 

Další kolo focení si nechá až na raut při postávání u stolů. 

 

On sám ale teď začne lososem, později zkusí i kaviár a ústřice. Tak obvyklé, ale stále tak dobré. Určitě budou i nějaké nové speciality, až se večer roztočí. 

 

A možná vyfotí i někoho s někým, až budou opouštět akci. To jen tak do archívu. Pro osobní potěšení z možného budoucího znemožnění pana X či slečny Y. Ale spíš ne.

 

Navíc tohle nebyla zpravodajská akce, která si vyžadovala okamžité poslání fotek do redakce. Tohle byla... tohle byla spíš dobročinná akce, nebo možná gesto dobré vůle ze strany jeho bulváru a nabídka přechodně dobrých vztahů s podnikateli.

 

Tihle podnikatelé jeho bulvár zas tolik netrápili a nezajímali. Jejich fotky se vždy hodí, ale jen kdyby se později do něčeho zapletli. Třeba do nějaké vyšší a ještě vyšší funkce.

 

To u celebrit to bývala jiná káva a divočina. U nich se cenilo každé přitulení, každý zlý či naštvaný pohled, nebo dokonce opilecká rvačka. A venku pak ještě možná močení na nevhodném místě. 

 

I když zrovna tady byla vzdálenost ze zámku na parkoviště k vozům s firemními kočími minimální. Ale vždy šlo o pohotovost, kdo zasáhne dřív. Zda Vilem foťákem, nebo diskrétní pořadatelé se silnými pažemi a vše zakrývajícími těly. 

 

Ale dnes nestál o rozruch snad ani on sám. Měl nějakou rozjímavou náladu. Naštěstí ne projímavou, zasmál se svému dalšímu vnitřnímu vtípku, který pochytil, doslova, na jedné dřívější, nepodnikatelské, rádoby nóbl akci. 

 

Tady teď bylo klidné, lehce noblesní prostředí.

 

Myslel si, věřil, doufal, že tady nebudou jeho myšlenky, proč to proč vlastně všechno fotí. Proč si nedá třeba tři měsíce, půl roku, nebo snad celý rok pauzu? A nezkusí napsat tu slibovanou knihu. Tu zablokovanou knihu. Jím zablokovanou kdesi v jeho hlavě. Nedobrovolně. 

 

Ne, opravdu to nechtěl dnes řešit. Vždyť na tohle prastaré téma už bylo natočeno tolik filmů. Únavných, inspirujících i zábavných. Někdy drsných. 

 

Zahlédl ho v zrcadle, které v několika velkých pásech obepínalo halu. Vlastně docela pohledný, ale nějakým zvláštním způsobem. Vilémovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se dívá sám na sebe. V první okamžik si připadal nějak cizí. I sobě. 

 

Některé ženy se ho kdysi bály, stranily. Smály se, že je na ně až moc divoký. Říkaly mu ohnivý a zakrývaly své rozpaky. Jiné si ho naopak braly, až přivlastňovaly, měl u nich úspěch, ani nevěděl jak. 

 

Potíž bývala jen v tom, že první braly jeho, ale druhé braly jeho. Znělo to zamotaně. Toužil prostě spíš po první skupině žen, většinou nedosažitelných. A druhé, která si s ním nejčastěji ráda začínala, se až trochu bál. 

 

Toužíš po tom, co je nedostižný, řekl mu kdysi jednou jeho starší kolega, když močili na stráni po flámu. 

 

Dokážeš být úspěšný, ale ne šťastný, je to takové uf, za-zaka-zakalené vítězství, no konečně, dodával k tomu ten filozof s opicí. 

 

Tenkrát. Kdysi. 

 

Vilém se posmutněle usmál a odvrátil se od zrcadla. Pozdravil se pokývnutím s několika starými známými, většinou muži a staršími matrónami, které byly mimo jeho výseč. On to věděl, ony to věděly. Byl mezi nimi klid a mír.

 

Díval se na dlouhé šaty žen, nejčastěji bílé, jak bylo předem domluveno, vše důstojně zahalující. Tady nešlo o divoký večírek hvězdiček a minulých hvězd, které často ukazovaly víc, než měly.

 

O chvíli později již zase korzoval kolem krbu. Zvláštní, že zrovna ten měl takovou přitahující moc. Asi ty plameny. Stále jakoby unavené, mdlé, ale pořád živé. Vilém nevěděl, jak lépe by to vysvětlil, ale ani se o to nesnažil.

 

Ale stejně se tam zadíval. Možná nějaké poleno trochu víc zapraskalo. Možná se nějaký plamínek překvapivě rozkmital. Něco se tam dělo. Taková hloupost. Už zase ten můj mozek a jeho myšlenky, říkal si Vilém.

 

Ale koutkem oka ještě zachytil další pohyb, plamen oranžový, červený, ohnivý. Škubnul sebou.

 

Titanikovým schodištěm právě sestupovala mladá žena. Také v bílých šatech. Vlastně sestupovalo víc lidí, ale jí si všiml hned. 

 

Dva sloužící už stáli jak čestná stráž po obou stranách, jeden z nich držel v ruce provaz oddělující horní patra od přízemí, provaz, který právě odepnul z druhé strany. 

 

V krbu znovu silně zapraskalo. Vilém tam na okamžik stočil zrak.

 

Výtrysk ohně se rychle propadl a ztišil.

 

Vilém se zmateně opět podíval ke schodišti. Žena už stála u úpatí dřevěných schodů.  

 

Za chvilku ta přírodní blondýna procházela kousek od Viléma. Někdy se víc cítil nakloněn brunetkám, ale nebylo to nic zásadního. I proto, že účesy a přelivy a jak to všechno nazývaly, se měnily a původní přirozenost bývala dobře skrytá. Ale tohle byla blondýna ryzí, přísahal by.  

 

Zastavila se u krbu. Zdálo se mu, že až nebezpečně blízko. Kdyby to byl pes, mohla by ho hladit, napadl Viléma zvláštní příměr. 

 

O chvilku později zastavila u jednoho stolku. S jedním párem tam mluvila-nemluvila, neviděl to přesně mezi chodícími a kličkujícími chodci. Vše se tak zvláštně vlnilo. 

 

Vždycky když nevěděl, jak dál, sáhl po své digitálním foťáku. Vždyť tady byl služebně. Ve vší... počestnosti, a takové ty kecy.

 

Vyfotil některé hosty u drinků a talířků s kaviárem, sýrové či salámové jednohubky, tady žádné chlebíčky nenajdete.

 

Až pak se odvážil fotit jí. To se mu nepodobalo. Jakmile jindy začal fotit, dostal se vždy do odvážné či snad profesionální nálady, bez trapných či dokonce provinilých pocitů. Těch se zbavil už někdy v pubertě. 

 

Fotil ji jedním foťákem. Ale sáhl i po druhém. 

 

Možná se po něm blondýna podívala a její pohled propálil čočku... už zase taková hloupost, na tohle už přece nevěřil několik desetiletí. Ale stejně měl pocit, že ho zaznamenala.

 

A co? A nic. Fotím dál. 

 

Stále však pak vnitřně nějak čekal, ani nevěděl na co. Foťáky už dávno uložil zpět.

 

Ale když blondýnu ten pár opustill a směřoval k bufetu, Vilém hned věděl, že je jeho čas.

 

Nesmělostí už netrpěl. Věděl, že i prohra v jednom kole bývala přijatelnou daní za vítězství v další kole hry.

„Líbí se vám tu?“ řekl jí s odkašláním, a zarazil se nad obyčejností své otázky, která neměla daleko k trapnosti. 

„Ano, velmi. A vám?“

„Taky. Také. Hezká hudba, hezké prostředí, hezcí lidé.“

„Opravdu? Hezcí lidé?“ naznačila snad zájem, ale odtažitý, opatrný, vyčkávací. Nedokázal to odhadnout.

 

Váhal. 

 

"A co krásné ženy?" zeptala se místo něho s úsměvem ona.

"Ano, ženy," řekl proti své vůli trochu sklesle. 

"Rozvod?" řekla krátce, ale stejně ho to zasáhlo. 

Hm, jen přikývl. 

 

Vlnivým pohybem ruky se dotkla jeho lokte. 

"Nejste ani vyhaslý, ani tak vyhořelý, jak si myslíte," vedla ho mámivě k naději, ať už byla jakákoliv.

 

Lehce se pak dotkal jeho zápěstí, možná nezáměrně, neboť se v tu chvíli podívala jinam. 

 

"Máte horké ruce," reagoval překvapeně. 

"Pochopitelně," řekla stručně, stroze.

 

Zaváhal, jestli jí něčím nenaštval.

 

"To k nám patří," dodala po chvíli.

"K nám?" 

"K vyslancům z... daleké Ohňové země, tu znáte, ne?" zasmála se.

 

Také se zasmál. Ocenil její smysl pro humor a vtip.  

 

"Jistě, jak ji jinak. A to tady ani nejsem nejchytřejší," snažil se i on.

 

"Znám spoustu chytrých... hm, geniálních mozků. Ale ztratil se z nich oheň a akce. Nedokážou si poradit. Země pak chřadne…" zarazila se, jako by prozradila víc, než chtěla.

"... jak se píše v médiích," dodala rychle.

 

Přikývl.

 

"Podnikáte?" zeptal se, aby překlenul následnou mrtvou chvíli.

"Podnikám? Myslím, že podnikám. S muži a jejich ohněm."

" A v čem tedy?"

"Jestli vám to nebude vadit, ještě se projdu mezi těmi hezkými lidmi. Musím si tady něco vyřídit," řekla měkce. 

 

Rychle se vrátil do reality. 

Opět způsobně kývl.

Nebyl tady na zámku sám.

 

"Možná se ještě uvidíme," řekla a odvlála pryč.

 

Stačil jen zase kývnout. 

Určitě.

Ach jo. 

 

(Dokončení za měsíc)