Máme ze sebe radost. Máme ze sebe radost. Máme ze sebe radost.

Zní to jak afirmace a je to pravda.

Vzniklo přes 500 dílů Betky.

Máme ze sebe… no, nebudeme to tady psát 500 krát, protože to se psávalo po škole za trest, ale tohle si píšeme za odměnu.

Za dobrý pocit z 500 dílů.

Jistě, říkali nám o některých dílech, že jsou …

… přitažené za vlasy

... vycucané z prstu

… vytlačené z, no, netřeba zmiňovat všechny části těla.

Ještě než jsme dospěli k číslu 500, říkali jsme si, že to oslavíme, protože z 500 dílů snad nemohly být všechny špatné.

Musely být mezi nimi i ty hladící, dozadkukopající, jiskřivé, nápadité, výstavní, brilantní, svěží, lehké, lehoučké, razantní, ostré, prosté, jemné, hravé, dravé, laskavé, bláznivé, naivní, prokombinované, ohnivé, mrazivé, dobré, slušné, ušlé, nostalgické, průkopnické, jasnozřivé, snivé, znebespadlé, zezeměvyrostlé…

(chvilku teď hledejte sami samá kladná hodnocení, má to překvapivě očistný účinek)

To jsme si říkali, když 500 bylo již na dosah.

A víte co? Teď už si to neříkáme.

Zjistili jsme, že máme rádi všechny díly. Ať jsou, jaké jsou.

… …. ….                  

Ne, nebudou tady žádná sebemrskačská hodnocení na vyvážení toho dlouhého řádku.

Prostě všechny díly.

Máme z nich radost. Máme z nich radost. Máme z nich radost.

Vaši

Betka a autor

Jasně, i 400. díl jsme oslavili, autor a já. A chtěli jsme o tom také hned napsat. Tím ovšem shoda končila.

Autor si totiž připravil vtipný začátek textu. Tak vtipný, že mi trvalo dlouhou dobu ho přesvědčit, že vtipný vlastně není. A tím se tento nový text značně zdržel.

**

(To je on, původně vtipný začátek textu, pak část vyřazená, nyní zařazená s varováním, že tudy cesta nevede)

Chvíli, krátkou skvělou chvíli jsem si myslel, že jsem právě dosáhl poloviny bájné osmitisícovky. A to svým 400. dílem. Do poloviny výšky nejvyšších hor. Byl to přelud, současné zatemnění mysli a uvolnění skrytých přání? Nevím. Došlo mi to vzápětí. Chybí nula. A já se dál rozhlížím po základním táboře a vrcholky jsou stále tak vysoko.

**

Odmítla jsem, aby autor zařazoval podobné „poetické citovky“. Měla jsem pro to jasné důvody. Nemyslel to vážně, prostě mu to jen dobře znělo. Navíc se nechal oslnit dlouhou sérií kreslených stripů o … , nebudu jmenovat, protože se nechci vozit na cizí slávě, nebo se k ní dokonce přirovnávat, jakože se Betka jmenuji.

A ještě to přirovnání k vysokým horám...  Autor viděl horolezce jen z dálky, on dole, oni nahoře. Nevylezl ani na - doplňte si sami nejnižší obtížnost. O osmitisícovkách maximálně četl nějaký pop článek nebo viděl dobrodružný film.  Ale přesto toho zkoušel falešně využít po vzoru motivačních řečníků, kteří do svých příběhů zahrnou cokoliv, co na první poslech dobře zní, ale už se pak nesmí rozumem rozebírat.

Takže takto ne.

Otravné už začalo být i neustálé naznačování, jak obtížné je stoupání výš, tedy přeloženo do prosté řeči, vymýšlení dalších příběhů.

Ano, vznikají různě. Někdy téměř samy, někdy nelehce, oklikou, s odklady, zkoumáním variant, vylepšováním. Ale to je přece normální.

Na čem záleží, je výsledná podoba každého dílu. Povedl se, nepovedl, čtenáři rozhodnou.

My tvoříme rádi, co nám nápady stačí. Takže už žádné stěžování na namáhavé stoupání.

Přijdou-li další díly, výborně.

Zase budeme slavit.

Vaše Betka a (trochu neochotně) autor 

Poslední kroky před vrcholem těžkly, unaveně se sunuly vpřed. Jen cíl, tak blízko a ještě blíž jim ulehčoval stoupání. Lákal svou samotnou existencí.

Pak už byl na dosah a pak už – cíl byl…dobyt? Ne, rozhodně ne, dobývání nechme horlivcům všeho druhu. Dosažen? Ano, i když to zní zdánlivě obyčejně. Možná také splněn, pokud byl někdy naplánován.

Prostě 300 dílů Betky bylo na světě.

Čas slavit, čas na úlevu, čas rozjímat, čas…čas připravovat další díly, čas přemáhat únavu, čas radovat se z dobrých nápadů či dokonce vtipů.

Čas k využití.

Vaše Betka